Punková prachovka. Vítkovo kvarteto, Live 1995. Mý zlatý parohy Už dávno šedivěj.. Ano, jsem starý šťastný muž, který viděl a slyšel to bigbítové dunění na Štvanici už v roce 1987. A pak ještě tolikrát potil triko v nekonečném transu, když umanuté diváctvo v několikaminunovém rauši opakuje s Jirkou Růžkem mantru .. a nechce ven! nechce ven! (Drát v uchu). Žádná jiná kapela na světě by neobstála s neměnným setlistem (všechny songy hoši vymysleli za tři týdny během přestavby garáže jejich basáka někdy v roce 1984) po dobu nekonečných 40 let. Unikátní kultovní live album Vítkáči natočili až po deseti letech na Olympu (to už měli takřka secvičeno) s podporou generálního sponzora souboru, Vetešnictví Rudolf Špičák. První opravdické studiové album vydalo VK odvážně až minulý rok po více než 40 letech existence tohoto hudebního fenoménu. Ne, neslyšel jsem ho. Věrný duchovní tradici souboru vím, že není kam spěchat a všechny inovace a změny jsou k horšímu. Není to Verdi, ne Stradivari Ne Paganini, jen nějakej bigbít Co přichází z Malešic Z tý čtvrti pochybný Na moji zahrádku nedbá nic.. The dunění co není umjení End!

Punková prachovka. Ready Kirken, Krasohled (2004). Nechal jsem se vozit ve špinavých vlacích Usínal jsem Budili mne Pane, už jste tady A já byl v koncích Zvonily na mne tramvaje Díval jsem se do nebe Chtěl jsem na to přijít A chtěl jsem Aby zase bylo dobře Aby zase vyšlo slunce.. Michal Hrůza je neunavený hitmaker se skvělým citem pro češtinu a frázování. Album Krasohled z 99% autorsky a interpretačně podepřel tak, že Ready Kirken byli už pouze doprovodným ansámblem, a ne plnohodnotnou kapelou. Což v důsledku vedlo k vyhazovu leadra podle vzorce host vyhání vrchního. Nevadí, o to rychleji se stal Hrůza Bílou velrybou a díky němu a jeho songům komerční rádia hrají občas také hudbu, a ne časovou výplň. Jeho nadčasovost byla důvodem i nepochopení a odmítámí. Když nabídl ještě u Kirkenů píseň s názvem Voda živá, vydavatelství i kapela ji odmítli. Je to přece tak mdlé a nevýrazné. Ok, nezhrzený autor ji věnoval jisté nezkušené a začínající Anetě Langerové a pointu už roky známe. Moji kamarádi z metalu se nad stříbrným albem s rudou spirálou ušklíbali. Co už, škatulky. Ale mám raději svěží poprock Bílé velryby než uprděný agrometal. Howgh! The Winstona Smitha End.

Punková prachovka. Jižní pól, 1991. .. na inzerát přišel jeden namazal jí chleba s medem povídal o zvířatech kolem nás.. Máry pláče má zas dost chtěla ho mít pro radost.. Vytahuji staré kusy hudby na světlo boží, protože minulost se mi s nimi jeví ještě přívětivější než byla. A nadějnější než zítřek, ze kterého mám neklid a noční bolení. Jižní pól vydal svoje jediné album pouze na vinylu, nejvíce těšil kmen fans Radio 1 a klubů okolo Žižkova. Prostorné kytary, plochy kláves a surrealistické příběhy. O Kristýně z Berlína. O smutné Máry. O duchu Toleda a El Greca (byl jsem tam a našel jsem si ho). O Novém roku v Barmě. O světě loutce woodoo, do kterého si dnes geronti zapichují jehly a bodla. Nostradámové z Jižního pólu? Nebo Jižního města? .. neklidný Tchaiwan Španělé žádají změnu Evropa stárne New York na pomezí ráje a pekla.. Svět 89 loutka woodoo.. Jižní pól prý zní někomu jako U2. Neposlouchám U2, ale je hezké, že zní jako Jižní pól. Byl to dobrý rok, ten 1991. Svět byl v pořádku. I na pólu Jihu. The End.

Punková prachovka. Od roku 2015 můj oblíbený výrobce automobilů nemá ve výbavě přehrávač CD a audiokazat. Okradl mne o tisíce hodin na cestách vlastí (Brno, miluju tě!) bez hudby. Apky neberu, rádia jsou náhražka. Dnes bych si přibalil album Medium (2002) Kurtizán z 25. avenue. Hoši byli po pěti letech pauzy bez nových věcí hudebně tak nadržení (Varťák v mezičase nastartoval to nejlepší z Anny K. a drnkal u kollerovců, kodymovců a landovců), že Medium je radost žít. Album je sice stručné (38 minut a dost), ale hutné, pestré, bohaté a barevné. Od vypalovačky Omylem, přes důrazného Ishtwana a šíleného tankistu v Alzheimer 505, coveru Abraxasu k totální špici - atmosféricky snivému songu V peřinách. Klavírní (!!!) koláž, nasamplovaný ženský hlas a klid a mííííír. Kdybych měl jachtu na Jadranu, tak vplouvám k molu a z beden duní V peřinách. …objednám si pokoj pro dva tam schováme se já a já… Nemám jachtu a nemám ani ten slot v autě na CD. Klidnou cestu, pokud právě cestujete. A na Chemii, další a jiné album K25A, si posvítíme jindy. The zasněný End.

Punková prachovka. Album Coverdale-Page (1993) je naprosto famózní, leč ve své době odkopnuté jak slečna Hanka v Samotářích. Page po rozchodu LedZep deset let hrál kde co, ale chyběl mu ten hromový dopad hlasu Kladiva bohů. Plant trucoval. David Coverdale měl sice hlasivky hardrockových Sirén, ale se svými Whitesnake se mu nedostávaly vždy dva kroky k Olympu. Navíc byl frustrován dramaturgií MTV, kde po něm chtěli více svící, kmitání záclon a cáky Lybaru na trvalou. Oba sirotci si padli do oka i do náruče. Page vytřásl z kapes cepelínovské riffy a zvuk (Shake me tree) a David tomu dal ryzí heroický výkon. Ten, kdo slyšel jeho ikonické I neeeeeeed loooooooove, hledal v drážkách Planta. Což v důsledku bylo nedobré. Album se prodalo velmi dobře, celý projekt ale vykolejil propadák s předprodejem lístků na tour po USA. Ti, kteří mohli přijít, nepřišli. Neučesaní flanelové z Alice a PJam smázli staré máničky, z klubů se vyrojili na stadiony a zabrali zasloužilým umělcům místo. Page a Coverdale odehráli pouze sedm koncertů v Japonsku a v dobrém to utnuli. Plant přestal trucovat a Coverdale oživil v teráriu Whitesnake. Ale to už jsme v roce 1994. Jiná story. The End.

Viděno punkem. Poválečný Birmingham by byl hnusné místo, i kdyby nebyl hnusně bombardován. Jak píše Geezer Butler ve svých memoárech: všichni jsme byli chudí, ale Osbournovi neměli doma nic. Vůbec nic. Když si navíc domyslíme, že sabatí sígři ve srovnání se Zilvarem Ozzym byli ryzí Péťové Bajzové, máme definici kořenů black metalu. V 90” Ozzy prudce pookřál. Kluci z nu metalu a grunge ho chtěli a měli za kmotra. Umělec si sice stále nepamatoval data narození všech svých dětí, vydal ale dvě zásadní karierní alba: No More Tears (1991) s chytlavými stadionovými vypalovačkymi pro volume max na cestu autem a potemnělé Ozzmosis (1995) pro drsný intim do sluchátek. Měl jako vždy cit pro volbu soulmate: geniální Zakk Wylde s pískající kytarou, klávesový virtuos Rick Wakeman (Yes yes yes), koncertní basák Mike Inez (než dostal lano u Alice in Chains) nebo starý parťák Geezer na Ozzmosis. Pro texty shánčivá Sharon Ozz přivlekla strejdu Lemmyho. V životě jsem nevydělal takový balík za jedno odpoledne práce, poznamenal Lemmy nad popelníkem, bourbonem a počmáranými listy papíru. Takové Mama, I’m Coming Home se Sharon moc líbilo. Ozzyho parta si navíc střihla živé dvojalbum Live & Loud (1993). Mělo být rozlučkové, před penzí. Nicméně když se opět Sharon podařilo na stage na chvilku přilákat k tanci a poslechu ex kolegy ze Sabatů, Ozzyho důchodové vize byly v háji. Čekal ho mamutí Reunion. A tímto krásným lidským počinem bych naši improvizovanou punkovou pamětnickou misi do úžasných hlubin 90” zatím uzavřel. Snad si časem na něco poutavého vzpomenu. Občas. Děkuji za podporu a vaše pozitivní vibrace. The co já vím co bude End.

Viděno punkem. Hudební revoluce of 90”. Kluci ve flanelkách vypráskali z trhu, rádií a klubů zasloužilé pantáty v kůži a s kříži. A paradoxně i ty, od kterých si půjčili mysteriozní hluboké riffy a hluky. Znechucený vším tím chaosem se Tony Iommi (jeho Black Sabbath byli v personálním i tvůrčím bahně) v roce 1996 tajně scházel s dalším veteránem, Glennem Hughesem. Ten byl naopak svěží, roky v odmašťovně a nové zuby mu daly jiskru a dobrý vítr. Oba pánové tajně nahráli ve zkušebně UB40 v Birminghamu (další dříve nemyslitelné) osm hardrockových songů, ve kterých Tony prcal chmury a Glenn vytáhl z paty to svoje nenapodobitelné soul-blues-rockové libido. A basu. Mělo to být pouze demo, ale po únicích nahrávek ze studia a šeptandě o kultovním počinu je pánové pod svými jmény a názvem The Dep Sessions 1996 vydali až v roce 2004. Konečně. Nadšený obrozený Tony se odhodlal k dalšímu dobrodružství. Teď již zcela veřejně začal zvát pro svůj autorský hvězdný projekt (skromně nazvaný jak jinak než Iommi) mistry pěvce, kteří byli hudbou Sabatů křtěni a osvíceni. Henry Rollins, Dave Grohl, Peter Steele nebo Skin ze Skunk Anansie. Další si najděte sami, stojí to za to. Hudebně je to opulentní oslava mladé krve a staré páky. Takový nu metalový karneval v Rio. Jedno jméno na albu ale nenajdete. Eminem. Bourák z Detroitu moc a moc chtěl na soupisku, ale misr Iommi v té době vůbec nevědel, co to ono Eminem vlastně sakra hrome je. Litoval až po prozření. Album vyšlo až v roce 2000, protože pánové Ozzy, Tony, Geezer a Bill Ward si nečekaně padli po dvaceti letech okolo krku (dost bylo flanelek) a spáchali protestní sabatí Reunion. Uf, neuvěřitelné byly ty devadesátky. Fakt že jo. A tím končím. The skoro Happy End.

Viděno punkem. Placebo. Máchovsky rozevlátý Brian Molko na římse. Bosý. Nehty black i na nohou. Zkouřené slow motion. Pure Morning vlídně bídné. To video se na MTV nedalo na podzim 98” nevidět. Stejně jako uniknout rozehříváku Every You Every Me v úvodu hollywoodského bijáku Cruel Intentions o rok později. Viděl jsem ho v cizí zemi v cizím městě a místo úprku z kina jsem se snažil z titulků odlovit, co to bylo hrome za kapely. Bar počkal a Korn mi to snad už odlustili. Jo, u Briana jsem si navíc bez dovolení vypůjčil černý lak na nehty. Tehdy. To byly ty svobodomyslné ulítlé 90”, pochopte. Na to přelomové album Without You I’m Nothing (98’) se původně s Pure Morning vůbec nepočítalo. Hoši z Placebo si po finále grande ve studiu už jen tak brnkali a šmrdlali, Brian text psal na koleně bez přípravy. Naštěstí někdo z record company byl na rozdíl od kapely střízlivý a Pure Morning do drážek vinylu procpal. To, že tucet let ti výtečníci odmítali to kytarové rozpočitadlo hrát na koncertech, je už další story. Placebo jsou kapela průniků a průsečíků. Jako by nestačilo, že se dva kluci (Švéd a Brit s US pasem) tak dlouho míjeli v jedné škole v Lucemburku, aby se náhodně po letech našli na londýnské stanici metra South Kensington a ještě tu noc si v music klubu slíbili kapelu na věčné časy. Tvl ty devadesátky..! Jsem bezvěrec, ale nemohu popřít, že snad i Bůh to chtěl. The fakt dobý End.

Viděno punkem. I když album Parachutes Coldplay vyšlo až (už) v roce 2000, do naší kapitoly music of 90” zásadně patří. Kdysi nemajetná, ale pro hraní absolutně zapálená studentská kapela má rodný list made in 1997. Ikonický svítivý globus na přebal Parachutes si hoši pořídili za 15 liber (foto Polaroid), mimo základní vybavení to byla dlouho jediná rekvizita, kterou v klubech používali. I don’t know where I’m headed But I know I won’t regret it Please don’t panic Nevím, kam mne to táhne Ale nebudu litovat Vím, vím Jen žádný strach Na albu mne Chris Martin uklidňuje dvě minuty třináct vteřin. A věřím mu. Možná i proto, že tehdy se ve studiu netopilo a kluci se hřáli hrnky s horkým čajem, aby to vůbec nezkřehle nazpívali. Naděje je. I když dnes ráno po noci zase nevím, jestli ten náš globus svítí, nebo už hoří. A jsem už příliš starý na to, abych si místo spacáku pořizoval investiční padák. Stačí mi knížky, rokenrol a hrnek s čajem. Amen. The End.

Viděno punkem. Definice nu metalu těch 90”? Limp Bizkit a album Significat Other (1999). Když jsem z plastu obalu otřel prach po těch letech odsunutí LB do velmi zapadlých míst v mojí krabici relikvií a nasadil sluchátka, až jsem se začal culit, jak to bylo kdysi božsky ďábelské. A je to tu zase. Fredovo rapování, agrese i melancholie v jednom. Skřípot na vinylech DJ Lethala, najazzlé bicí (ten chlap je Charlie Watts nu metalu!), fantasticky pestrá a skočná pětistrunná basa a borec nakonec: nadčasový kytarový šaman Wes Borland. Nečekejte blesková sóla. Ten kdysi výtvarník s ocáskem sochařiny maluje atmosférické plochy a řeže do struktury songů riffy, pazvuky a rytmy. Chtěl bych vidět dokument o Wesových fantaskních koncertních outfitech. Nepolíbeným doporučuji. Jediné, co nemění, jsou černé čočky. A teď si procvakávám v přehrávadle kus za kusem. Odzemkové Nookie a hořlavinu Break Stuff. Nečekaně náladové vzdušná Re-arranged. Nedoceněný experiment s No Sex. Je to úžasné album a music. Až mládencům odpouštím, že Fred Durst je často výrazný blbec tam, kde excentrický Wes Borland si z masek a rekvizit postavil brnění pro svoji civilnost a lidskost. Ten moment, kdy během interwiev vybíhá na zasněženou ulici, aby zahřál v teple zatoulanou kočku, jsem si nevymyslel. I to je puzzlík z těch kdysi tak v 90”namachrovaných LB. Limp Bizkit in da haus! A teď si dáme pauzu do zítra. Co bude vlastně zítra? To kdych věděl. Amen. The End.

Viděno punkem. Bylo to kdysi. Dávno. Táta mi umřel na cestě do práce a já byl od něj tehdy šest časových pásem daleko. Na cestu jsem si vzal pas, sluchátka a dvě kazety. Do letadla mi kamarádi protáhli lahev vodky. Nebyla to žádná Suommi jeřabina. Ale jedna z těch kazet finská byla. Amorphis nahráli a vydali svoje přelomové album Elegy v roce 1996. Prog s prvky folku, melancholie, zemitou basou a kytarovým hřměním. A kousky zlidovělé finské poezie. Cesta byla dlouhá, walkman jel systémem rew/ play. Na albu je totiž ikonická hymna severského metalu, song My Kantele. A to dokonce ve dvou verzích, důrazné metalové a akustické s akcentem na cinkavé kytary. Kantele je lidový strunný finský nástroj. A sama píseň vypraví příběh o tom, že její kořeny nejsou z radosti a klidu, ale z bolesti a žalu. Smutek útěšný. I v temné dlouhé noci. A tak jsme se tehdy s Amorphis sblížili i srostli. Na věčnost. Když jsem na Brutal assault 2017 slyšel ze zákulisí, že všechny vystupující kapely mají rády něco a někoho jiného, ale všichni mají rádi Amorphis, tak vím, že ví. My Kantele. Klid z bolesti a struny z lidských vlasů. I takové byly ty 90”. Amen. The End.