Sucho, které z Náplavky není vidět Ministr zemědělství Martin Šebestyán pronesl větu, která by neměla zapadnout: „Vidíte to tady v Praze na Náplavce, když si půjdete sednout, tak nemáte pocit, že by ČR svíralo extrémní sucho.“ Pane ministře, sucho není otázkou pocitu. A už vůbec se jeho stav neposuzuje pohledem na Vltavu z pražské Náplavky. Je samozřejmě dobře, že stát monitoruje průtoky řek, sleduje zásoby vody a využívá soustavu vodních nádrží. Od toho vodohospodářský systém máme. Jenže schopnost udržovat průtok Vltavy v Praze nevypovídá sama o sobě o stavu vody v celé české krajině. Sucho má mnoho podob. Je to nedostatek vláhy v půdě, stav podzemních vod, nízké průtoky menších toků, vysychání krajiny, zhoršování stavu zemědělské půdy i dlouhodobá schopnost území vodu zachytit a udržet. Vltava na Náplavce není měřidlem vodní bezpečnosti České republiky. A právě od ministra zemědělství bych očekával, že tento rozdíl bude veřejnosti vysvětlovat, nikoli jej nahrazovat dojmem člověka sedícího u řeky. Ještě důležitější je jiná věc: monitorování není strategie. Můžeme dokonale sledovat, jak rychle problém vzniká, a přesto jej neřešit. Česká republika potřebuje dlouhodobou vodní strategii: zdravější půdu schopnou zadržovat vodu, obnovu krajiny, ochranu podzemních zdrojů, modernizaci vodohospodářské infrastruktury, propojování vodárenských soustav, připravené krizové scénáře a zemědělskou politiku, která nebude vodu z krajiny pouze odvádět, ale bude ji v ní také udržovat. A především potřebujeme přestat zacházet s vodou jako s problémem jednoho suchého léta. Voda je strategické bohatství České republiky. Stejně jako energetická nebo obranná bezpečnost vyžaduje plán na desetiletí, nikoli reakci podle aktuálního počasí. Proto mě výrok ministra z Náplavky znepokojuje. Ne kvůli jedné nešťastné větě, ale kvůli způsobu uvažování, který symbolizuje: dokud problém není na první pohled vidět, můžeme mít pocit, že jej zvládáme. Jenže stát se nemá řídit pocitem. Má se řídit daty, scénáři, odborností a schopností předvídat. Česká republika nepotřebuje mít pocit, že sucho není. Potřebuje vědět, jaká je skutečnost – a připravit se na to, co přijde. Protože až bude nedostatek vody zřetelně vidět i z pražské Náplavky, bude na strategii pozdě.

Okamuro, vy jste politický zrádce a laciný šarlatán. Emoční bublina, kterou jste s takovou chutí nafoukl kolem sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, právě explodovala přímo vám do obličeje. A je to nádherná, zasloužená katastrofa. Tohle není chyba. Tohle je politický krach na celé čáře, který definitivně odhaluje, kdo jste: pokrytecký manipulátor, který straší české voliče sudetskými Němci a Benešovými dekrety, zatímco se v Bruselu intimně tulí k těm, kteří ty dekrety chtějí hodit do popelnice dějin. Váš spojenec AfD chce dekrety zrušit. Vy mlčíte jako zbabělec Zatímco jste doma řval o „nacistických pohrobcích“, „ostudě národa“ a svolával demonstrace, vaši milovaní partneři z AfD v bavorském parlamentu jako jediní otevřeně požadovali zrušení Benešových dekretů. Přesně to, před čím jste varoval české občany. Tohle není nějaký vedlejší názor. To je oficiální postoj vaší vlastní evropské frakce. A vy na to nemáte co říct. Jenom trapně blekotáte o nějakých „starých dohodách“. Pane Okamuro, vy nejste žádný vlastenec. Vy jste politický prostitut, který prodává strach vlastním voličům a zároveň se v cizině zaprodává lidem, kteří Česko historicky poškozují. SPD pod vaším vedením – absolutní dno pokrytectví - Nejvyšší stupeň zrady: Hrajete si na největšího ochránce Benešových dekretů, přitom sedíte ve frakci s německými extremisty, kteří je chtějí zrušit. To už není pokrytectví, to je politická zrada. - Laciný podvodník: Uměle jste nafoukl celou aféru, ačkoli Sudetoněmecké sdružení už roky nepožaduje ani majetek, ani revizi dekretů. Všechno to bylo jen vaše laciné divadlo pro voliče. - Zbabělý pokrytec: Když se vám to celé sesypalo na hlavu, místo aby jste přiznal fiasko, tiše jste zalézal do díry a doufal, že to projde. Typické pro vás. Vy nejste bojovník za české zájmy. Jste politický psychopat který žije z rozdělování společnosti a šíření strachu. Prodáváte ho za hlasy, zatímco vaši evropští kámoši z AfD pracují na tom, aby Česko historicky prohrálo. Celá vaše SPD teď vypadá jako banda ubohých šašků, kteří křičí „vlast a dekrety!“ a vzadu mají spojence, kteří by ty dekrety nejradši spálili na hranici. Pane Okamuro, odstupte. Okamžitě. A táhněte s sebou celou tu vaši prohnilou, pokryteckou bandu. Ne proto, že byste byl nebezpečný. Vy jste především ubohá, trapná a morálně mrtvá politická troska. Jste chodící mrtvola plná lží a falešného vlastenectví, která už dávno ztratila jakoukoli špetku důstojnosti. Vaše éra laciného, nenávistného a prolhaného populismu právě skončila tím nejpokleslejším, nejpotupnějším způsobem – vlastním sebezrazením, totálním zesměšněním a veřejným odhalením vaší dvojí tváře. Tahle aféra není ostudou pro Českou republiku. Tahle aféra je vaší osobní, hlubokou, smradlavou a naprosto zaslouženou ostudou, která se na vás přilepí jako hovno na botu a zůstane tam navěky. Ať se na vás voliči konečně vykašlou jako na politického hada, zrádce a nejubožejšího šaška, kterého česká politika za poslední roky viděla. Konec vaší frašky.

Babiš a jeho vlastní realita: Proč stále více lidí mluví o psychické poruše. Spousta lidí (a nejen v Česku) sleduje Babišovo vystupování – neustálé překrucování faktů, absenci sebereflexe, přesvědčení, že všichni ostatní lžou a on je jediný „normální“, i rychlé přepínání mezi rolí „ušlechtilého hospodáře“ a agresivní oběti – a dochází k závěru, že „to není normální“. Co se dá říct fakticky (bez stanovování diagnózy): * Někteří psychologové a psychiatři (např. Radkin Honzák nebo komentáře publikované v Přítomnost) ho veřejně označují za příklad narcistické či psychopatické struktury osobnosti – tedy grandiozity, absence empatie, manipulace, obranného mechanismu „všichni proti mně“ a překrucování reality. * Jeho chování podle kritiků vykazuje řadu znaků běžně spojovaných s narcistickou poruchou osobnosti (NPD): potřebu obdivu, zkreslování faktů tak, aby vždy vycházel jako hrdina nebo oběť, i neschopnost přiznat chybu. * Lhaní podle nich není nahodilé, ale systémové – soudy ho už několikrát označily za lháře, on to však interpretuje jako „útok systému“. Kritici proto tvrdí, že Babiš často působí dojmem člověka, který realitu vnímá zásadně jinak než většina lidí. Ať už jde o vědomou manipulaci, nebo hlubší psychologický mechanismus, výsledek je podle těchto kritiků stejný: realita se musí přizpůsobit jemu, ne naopak. Babiš jako by bloudil ve vlastním světě – a sám mu věřil. Mnozí lidé proto nabývají dojmu, že nejde jen o promyšlené divadlo, ale že svým vlastním konstrukcím skutečně věří. Že žije v alternativní realitě, ve které je vždy tím dobrým, zatímco ostatní jsou zloději, nepřátelé nebo neschopní lidé – a on sám nikdy nic nezpackal. Co o tom říkají někteří odborníci: * Radkin Honzák ho opakovaně označil za člověka se sociopatickými rysy a prohlásil, že podobné typy osobností mají „mozek predátora“. * Další psychologové ho řadí mezi grandiózní narcisty či osoby s psychopatickými rysy – tedy lidi s nízkou sebereflexí, omezenou empatií a tendencí překrucovat realitu ve prospěch vlastního obrazu. * Mezi znaky, které u něj kritici často zmiňují, patří: - naprostá neschopnost přiznat chybu, - přesvědčení, že realita se musí přizpůsobit jemu, - rychlé přepínání mezi rolí oběti a vítěze, - absence empatie vůči těm, které považuje za nepřátele. Závěr bez stanovování diagnózy: Ano, část veřejnosti i někteří odborníci mají pocit, že u Babiše nejde jen o běžnou politickou manipulaci, ale o hlubší psychologický problém, který si on sám nemusí uvědomovat – nebo jej dokonce považuje za svou výhodu. A právě proto může být jeho vystupování přesvědčivé: protože působí dojmem člověka, který svým vlastním interpretacím skutečně věří. Právě to mnozí považují za nejznepokojivější. Nevidí v něm pouze cynického herce, ale člověka, který žije ve vlastním obrazu světa – a chce podle něj znovu řídit český stát a nás všecky.

Babišova vláda dosáhla dna. Historická ostuda dnes ve Sněmovně. Dnes, 14. května 2026, předvedla koalice ANO, SPD a Motoristé sobě, jak nízko dokáže český politický populismus klesnout. Místo aby řešili drahotu, rozkrádání státu, rozpadající se zdravotnictví nebo bezpečnost země, vrhli se poslanci této vlády na sudetoněmecký sjezd v Brně jako na hlavního nepřítele republiky. Ministr sportu Boris Šťastný u řečnického pultu prohlásil, že sjezd „není nic jiného než politická provokace“. Předsedkyně klubu ANO Taťána Malá lamentovala nad „otevíráním starých ran“. A předseda Sněmovny Tomio Okamura to celé označil za sjezd „nacistických pohrobků“. To už není politika. To je hnusný historický revanšismus, laciný populismus a cynické štvaní proti imaginárnímu nepříteli. Lidé, kteří ještě včera jezdili do Mnichova a Berlína žebrat o investice a fotili se s bavorskými politiky, najednou hrají velké české vlastence. Najednou jim vadí „pochod smíření“ osmdesát let po válce. Skutečná ostuda ale není ten sjezd v Brně. Skutečná ostuda je, že Česká republika v roce 2026 vypadá jako zakomplexovaný, hysterický a zaostalý stát, který se pořád třese před slovem „Sudety“. Celé dnešní cirkusové představení mělo jediný cíl – odvést pozornost od totálního selhání této vlády a udržet voliče v permanentním hněvu a strachu. Hanba Babišovi. Hanba Okamurovi. Hanba Šťastnému, Malé a všem 73 poslancům, kteří pro to hlasovali. Toto je největší parlamentní ostuda od 17. listopadu 1989. Těch 73 hlasů hanby je národní ostuda a morální dno České republiky. Skuteční vlastenci řeší budoucnost. Tito lidé straší mrtvými duchy z roku 1945, protože na budoucnost nemají ani pomyšlení.

Beztvářný praporečník. V srdci Londýna, mezi pomníky impéria a jistoty, se přes noc zjevila nová socha od Banksyho. Muž v obleku kráčí vpřed ze svého podstavce na Waterloo Place, jedna noha již pevně vykročena, paže vztyčena vysoko. Tam, kde by měla být tvář – prohlašující identitu, přesvědčení či autoritu –, je však jen divoký, bouřlivý prapor. Látka ho pohltila. Stal se jejím nástrojem, nebo spíše jejím zajatcem. To je geniální tah Banksyho díla: socha nezobrazuje vůdce ani následovníka. Zobrazuje okamžik, kdy symbol pohltí člověka. Prapor – jakýkoli prapor – byl vždy paradoxním předmětem. Je to jen látka a barva, přesto velí krvi a příslušnosti. Slibuje jednotu, ale vyžaduje vymazání jedinečné tváře. V této soše je tato transakce učiněna doslovnou. Jedinec stále kráčí, stále jedná, stále někam směřuje, ale jeho oči, ústa, jeho jedinečnost zmizely pod emblémem, který nese. Je mocný právě proto, že už není plně sám sebou. Filozofie se s tímto napětím dlouho potýkala. Hegel viděl dějiny jako rozvíjení Ducha skrze velké muže a národy, s prapory vlajícími v čele dialektického pokroku. Nietzsche varoval, že takové velké příběhy nás svádějí k obětování vlastního stávání se na oltáři kolektivního cíle. Kierkegaard by v tom rozpoznal „dav“ v jeho nejsvůdnější podobě: místo, kde člověk ztrácí sám sebe nejúplněji, přitom věří, že se konečně našel. Oblek přidává další vrstvu ironie. Není to revolucionář v hadrech ani voják v uniformě. Je to moderní profesionál, manažer, úředník – samotný archetyp racionální, beztvaré byrokracie. Vyměnil anonymitu kanceláře za anonymitu věci. Oblek říká patřím do systému; prapor říká svrhnu ho – nebo možná zdokonalím ho. Obě roucha slouží stejnému účelu: umožňují nositeli zmizet v roli. Přesto Banksyho socha není čistě nihilistická. Je v ní pohyb. Tělo se napíná vpřed s nezaměnitelnou naléhavostí. Prapor, i když ho oslepuje, ho zároveň žene kupředu. Toto je věčný lidský úděl: potřebujeme symboly větší než my sami, abychom vůbec mohli vykročit, avšak ty samé symboly nás riskují proměnit v přízraky oblékané do vlastní kůže. Každý pochod, každá revoluce, každá spravedlivá křížová výprava byla nesena právě takovými beztvářnými praporečníky. Někteří změnili svět k lepšímu. Většina jen nahradila jednu sadu zakrytých tváří jinou. Nakonec se Banksyho dílo ptá diváka tichou, ničivou otázkou: Když zvedneš svůj prapor – ať už jakékoli barvy, ať už jakéhokoli hesla –, kterou část své tváře jsi ochoten obětovat? A jakmile ti látka vezme oči, všimneš si vůbec, že už nevíš, kam jdeš, jen že se pohybuješ, zuřivě, v kroku s něčím mnohem větším než ty sám? Tato socha varuje před slepým nacionalismem. Každý pochod, každá revoluce, každá spravedlivá křížová výprava byla nesena právě takovými beztvářnými praporečníky. Banksy nám připomíná, že nejnebezpečnější postavy dějin málokdy měly nezapomenutelné tváře. Byli to ti, kteří dovolili, aby je prapor nosil – a přitom ztratili sami sebe.

Schillerová objevila pumpaře. Skutečný problém je ale jinde Alena Schillerová přišla s návrhem regulovat marže čerpacích stanic, aby se zlevnila nafta. Je to návrh, který zní dobře na sociálních sítích, dobře se vysvětluje v televizi a ještě lépe hledá jednoduchého viníka. Má to jen jednu chybu: ekonomicky to téměř nic neřeší. Je to totiž klasická politická taktika. Když jsou ceny paliv vysoké, najde se někdo, kdo na tom údajně „nepřiměřeně vydělává“. Tentokrát padla volba na čerpací stanice. Jenže čerpací stanice nejsou hlavní místo, kde se tvoří cena paliva. Jsou jen posledním článkem celého řetězce – a také jedním z těch, kde je marže relativně malá. Skutečně nepříjemná pravda je jiná: největší část ceny paliva tvoří daně. Jinými slovy, nejvíc z litru benzínu nebo nafty nevydělá pumpař ani ropná firma, ale stát. Regulace marží čerpacích stanic proto působí spíše jako politické divadlo než jako reálná snaha snížit ceny. Je to pohodlná politika. Místo aby se vedla nepříjemná debata o tom, že levnější paliva znamenají méně peněz ve státním rozpočtu nebo vyšší schodek, ukáže se na pumpy a slíbí se, že stát zasáhne. Vypadá to akčně, rozhodně a sociálně citlivě. Ve skutečnosti je to ale řešení na úplně špatném místě. Podobnou politiku Evropa už několikrát viděla: cenové stropy, regulace, dotace. Výsledek byl téměř vždy stejný – buď to stálo obrovské peníze, nebo vznikl nedostatek, nebo opatření stejně moc nepomohlo. Ekonomické zákony totiž nefungují podle tiskových konferencí politiků. Celá debata o benzínu a naftě je ve skutečnosti mnohem jednodušší, než se tváří. Existují jen tři způsoby, jak mít levnější paliva: nižší daně, levnější ropu nebo dotace z rozpočtu. Regulace marží čerpacích stanic mezi nimi nepatří. Návrh Aleny Schillerové tak zapadá do širšího stylu politiky, která místo řešení příčin hledá jednoduché viníky. Je to politika jednoduchých odpovědí na složité otázky. Politika, která dobře funguje v opozici, ale mnohem hůře ve vládě. Protože říct „zregulujeme pumpy“ je snadné. Říct „levnější nafta znamená méně peněz v rozpočtu“ je mnohem těžší.

Ne prezident. Ego. To, co předvedl Macinka v Otázky Václava Moravce, není státnictví. Je to arogantní mocenský výlev, který by si nedovolil ani začínající náměstek, natož šéf diplomacie. Prezident není opozice. Opozice je v parlamentu. Prezident je ústavní protiváha. Označit ho za „opozičního“ jen proto, že není poslušný, je politický analfabetismus – nebo vědomá manipulace. „Budeme prezidenta ignorovat“ = selhání státu Tohle není strategie. To je přiznání neschopnosti vést dialog. Ignorace ústavního činitele není zklidnění, ale povýšené pohrdání voličem, který prezidenta zvolil. Lež o zahraniční politice Tvrdit, že zahraniční politiku dělá „ze sta procent vláda“, je prostě lež. Prezident není dekorace, není figurína na Hradě a není podřízený ministra. Má vlastní mandát, odpovědnost i mezinárodní váhu. Realismus není rebelie Prezident může mít realistickou vizi světa, která není ideologická, hysterická ani závislá na twitterových potlescích. To z něj nedělá opozici. To z něj dělá dospělého aktéra. Skutečný problém? Ego Celý výstup působí jako uražená reakce člověka, který nesnese, že není jediným hlasem. Když chybí argumenty, přijde nálepka. Když chybí autorita, přijde ignorace. Bez obalu: •prezident není problém •rozdílný názor není útok •ignorace není řešení •a diplomacie není osobní exhibice Pokud chce někdo umlčovat prezidenta, ať má odvahu říct jedno jediné: „Vadí nám, že s námi nesouhlasí.“

Český model odpovědnosti: munici zaplatí svět, černé stavby zachrání zavařenina Babiš říká, že muniční iniciativa klidně může pokračovat, jen ať ji zaplatí někdo jiný. A Turek mezitím legalizuje černé stavby tím, že v nich bude vyrábět zavařeniny – úřad uvěřil, razítko otiskl. Morálka příběhu? Když nemáš zodpovědnost, stačí najít cizí peníze nebo okurku ve sklenici.

Česká vláda není polepšovna Andrej Babiš tvrdí, že Turek by měl dostat šanci „odpracovat si“ svou minulost a přesvědčit veřejnost, že se změnil. Zní to lidsky, možná i pragmaticky. Ve skutečnosti to ale nenápadně přesouvá odpovědnost z jednotlivce na stát. Česká vláda není nápravné zařízení pro delikventy. Veřejná funkce není terapie ani resocializační program pro nevyřešené minulosti. Politika vyžaduje důvěru na začátku, ne podmíněný trest vykonávaný za chodu. Kdo usiluje o moc, má přicházet už s vyřešenými účty, ne žádat společnost, aby mu dělala zkušební komisi. Druhé šance mají své místo — v osobním životě, v občanské společnosti nebo u soudů. Vláda má řídit stát, ne odpouštět.