Obavy o svobodu médií v České republice Prohlášení šéfredaktorů českých médií reagující na útoky premiéra Andreje Babiše na novináře a redakce otevírá širší a velmi vážné téma: stav svobody médií a politické kultury v České republice. Nejde totiž pouze o spor jednoho politika s několika redakcemi. Jde o princip – zda budou média moci svobodně kontrolovat moc, nebo zda budou postupně označována za nepřátele, lháře či politické aktéry pokaždé, když zveřejní nepříjemné informace. Diskuse o svobodě médií v České republice se znovu dostává do centra pozornosti. Nejde přitom jen o jednotlivé výroky politiků nebo spory s novináři. Jde o mnohem zásadnější věc – o vztah politické moci k médiím a o to, zda vláda chápe svobodná média jako partnera v demokratické kontrole moci, nebo jako nepřítele, kterého je potřeba oslabit, regulovat nebo umlčet. V březnu 2026 upozornily mezinárodní organizace na nutnost, aby Česká republika dodržovala Evropský akt o svobodě médií (EMFA) a chránila média před politickým tlakem. Už samotný fakt, že je Česká republika v této souvislosti sledována mezinárodními organizacemi, je varovný signál. Ještě před několika lety byla Česká republika považována za stabilní demokracii se svobodnými médii. Dnes se stále častěji mluví o politickém tlaku, útocích na novináře a snaze měnit pravidla fungování médií. Velkým tématem jsou veřejnoprávní média, tedy Česká televize a Český rozhlas. Ty představují jeden z posledních skutečně nezávislých pilířů mediálního prostoru. Právě proto se kolem nich vede tak tvrdý politický boj – kdo ovládne veřejnoprávní média, získá obrovský vliv na veřejnou debatu v zemi. Diskuse o financování, radách a řízení těchto institucí proto není jen technická otázka. Je to boj o to, zda budou veřejnoprávní média sloužit veřejnosti, nebo politické moci. Vláda zároveň argumentuje bojem proti dezinformacím. Dezinformace jsou bezpochyby reálný problém, zejména v době války, hybridních hrozeb a sociálních sítí. Problém ale vzniká ve chvíli, kdy stát začne pod záminkou boje proti dezinformacím vytvářet nástroje, které mohou omezovat svobodné šíření informací. Každá vláda si totiž může velmi snadno začít vykládat pojem „dezinformace“ tak, že jím označí nepohodlné názory, kritiku nebo investigativní práci novinářů. Historie ukazuje, že svoboda slova se většinou neruší jedním zákonem a jedním rozhodnutím. Omezování přichází postupně: nejdřív se začnou zpochybňovat novináři, pak se začnou označovat média za nepřátele, pak se začne mluvit o nutnosti regulace, pak se změní financování, a nakonec už média sice existují, ale nejsou svobodná. Velkým problémem českého mediálního prostředí je také koncentrace vlastnictví médií v rukou velkých ekonomických skupin a v minulosti i přímo politiků. To dlouhodobě deformuje mediální trh a snižuje pluralitu názorů. Pokud velkou část médií vlastní několik miliardářů nebo politiků, veřejná debata nemůže být plně svobodná. Nejnebezpečnější ale není jeden zákon, jedna vláda nebo jeden politik. Nejnebezpečnější je postupná změna atmosféry ve společnosti – kdy se z novinářů stanou nepřátelé, z kritiky „útok na stát“ a z nezávislých médií „politická opozice“. V tu chvíli už demokracie sice formálně existuje, ale přestává fungovat její podstata. Vláda by si měla uvědomit jednu zásadní věc: Svobodná média nejsou problém demokracie. Svobodná média jsou podmínka demokracie. Politik, který nedokáže snést kritické novináře, by neměl vládnout demokratické zemi. Demokracie totiž není pohodlný systém pro vládu. Demokracie je systém, ve kterém je vláda neustále pod kontrolou, pod tlakem a pod kritikou. A právě proto je demokracií.