Digital media, beer, UK, CZ, techno, vinyl, tennis, football, NFL, SKS & Liverpool FC
Joined May 2009
- Tweets28.9K
- Following806
- Followers364
- Likes4.6K
Pinned Tweet
Byl jsem poprvé na jihoamerickém fotbale.
Po vyprodaném zápase Millonarios v Bogotě a neúspěšné snaze koupit lístek na Supercopa v Chile, se mi až na třetí pokus podařilo dostat na zápas Racing Club - Codoy Cruz Mendoza v první argentinské lize. 🧵
Martin Stein retweeted
Jeho první sezóna ve Slavii byla z hlediska tlaku suverénně nejtěžší. A on to zvládl jako král. Měl klíčovou roli při zisku titulu po 3 letech, dával góly, herně byl platnej a hlavně neudělal ani jeden sebemenší náznak průseru.
Nikdy nepochopím, proč se v druhé sezoně začal chovat jako v Plzni. To nejtěžší měl úspěšně za sebou a stejně se úplně sám dostal znovu pod tlak.
Když v květnu udělal v podmínce průser v derby, tak se ho zastala kabina, majitel a hlavně poslední část fanoušků, která mu chtěla fandit v tom, aby byl zase jako v první sezóně ve Slavii.
Včera se však Tomáš Chorý otočil zády ke všem, kteří se za něj v létě postavili. Navíc ani neudělal faul v zápalu boje, ale ukázal prostředníček rozhodčímu. Kdyby Všetečkovi řekl do očí výrazně horší nadávky, tak na 99 % dostane jen žlutou. On si místo toho vybral způsob, kterým pravděpodobně své angažmá ukončil tím nejsměšnějším způsobem, který jsem v životě viděl. Kdyby tyhle blikance neměl, tak je v lize král, ale každý svého štěstí strůjce.
Tohle musí být jeho konec v klubu. Skončí kapitola, která slávisty 2 a půl roku rozdělovala. Přeju Slavii šťastnou ruku při výběru nového útočníka v zimním přestupovém období🙌
Martin Stein retweeted
Tomas Soucek has become only the THIRD ever player to score in the Champions League, Europa League, Conference League and EFL Championship.
Harry Kane and Tammy Abraham are the only others.
Martin Stein retweeted
On my way to the office this morning, I passed a group of young people protesting, a Palestinian flag draped over their shoulders.
And I asked myself a question I can't shake: why does this generation always fall into the same trap? No matter the history. No matter the context. Even the ones from wealthy families, who went to the best schools, who were dealt every good card. Always the same trap.
I don't think it's stupidity. I think it's a mechanism. And a mechanism can be taken apart, piece by piece.
A. The observation: everything the state touches becomes unaffordable.
Look at economist Mark Perry's famous chart, the one people call "the chart of the century." It tracks US prices since 2000.
At the top, what explodes: hospital services, college tuition, textbooks, childcare, housing. Increases of +100%, +150%, up to +250%, far above general inflation.
At the bottom, what collapses: TVs, software, phones, toys, clothing. A TV today costs a fraction of what it did in 2000, for an infinitely better product.
Look at what separates the two groups. It isn't technology. It isn't complexity. It's one variable: how much the state is involved.
At the top, sectors that are subsidized, regulated, shielded from competition, where the state funds demand and blocks supply. At the bottom, sectors where companies fight every single morning to serve you better and cheaper.
B. The mechanism: why it's systematic.
When the state subsidizes demand without freeing supply, prices rise. Every time. Guaranteed student loans, and universities raise tuition. Housing aid plus blocked building permits, and rents skyrocket. Administered healthcare, and bureaucracy eats the budget before it ever reaches the patient.
In France it's even more vicious, because the price doesn't disappear: it hides. You never see the hospital bill, you pay it through payroll contributions. You never see the cost of school, you pay it through taxes. Public spending at 57% of GDP, one of the heaviest tax burdens in the world, more than €3.4 trillion in debt. And the result? Overflowing ERs, falling PISA scores, young people who can't afford to live in the city where they work.
The market didn't fail in these sectors. It was never allowed in.
C. Suffering demands a culprit.
A 22-year-old lives all of this in their bones. They can't find a place to live. Their degree either buries them in debt or opens no doors. The future feels blocked. That suffering is real, and I don't deny it for a second.
But human beings can't stand suffering without a culprit. They need a face. A scapegoat.
And this is where everything is decided: who taught them how to read the world?
D. Whoever tells the story picks the villain.
Schools are public. Universities are public. Culture runs on grants. Film goes through funding committees. Public broadcasting shapes the narratives. The people handing down the interpretive framework are, overwhelmingly, paid by the very system that creates the problem.
Do you really think that system is going to name itself as the culprit?
No. It names the capitalist. The boss. The landlord. "The rich." The multinational. The commercial West. Same role, same casting, every time.
E. One lens, a thousand causes.
And this brings me back to that flag. A generation taught to read every situation through a single lens, oppressor on one side, rich, Western, capitalist, oppressed on the other, will apply that lens everywhere. To housing. To climate. To conflicts on the other side of the world. The cause changes, the lens stays. That's why the trap is always the same: it's not the cause that draws them in, it's the way of thinking that was installed in them.
F. The perfect inversion.
Here's the irony. Capitalism is the force that drove down the price of almost everything it touched. The state is the force that blew up the price of almost everything it captured. And young people blame the first for the crimes of the second.
It's like blaming the firefighter for the fire because you saw him at the scene.
G. The ballot box confirms it.
In the US, a few weeks out from the midterms, a large share of urban young voters is getting ready to vote Democrat for more state, more spending, more regulation. New York elected a self-described socialist mayor, carried by young voters, on promises of rent freezes and city-run grocery stores. Rent freezes, the policy that has made housing scarcer everywhere it's been tried. The cure that worsens the disease.
In France, it's the same play in two acts. Part of the youth votes for the radical left, which promises more state. Another part votes for the center, which promises to "manage" the state well, and has dug the debt deeper than ever. Two different ballots, one shared assumption: the problem is the market, the solution is the state.
H. The way out.
These young people aren't stupid. They're right to be angry. They're just aiming at the wrong target.
The day they understand that their rent, their tuition and their hospital are expensive precisely because the state runs them, their anger will change direction. They'll stop protesting against those who create. They'll start protesting against those who capture.
That day, the greatest intellectual scam of our time will be over.
Martin Stein retweeted
Die Schüler der 3b in Paris sind etwas wütend, weil sie gern mehr Bücher hätten👇🧐
Martin Stein retweeted
Le 30 avril 1993, Monica Seles était assise sur une chaise au bord du court, en train d’essuyer la sueur après un jeu. Un homme s’approcha par-derrière, franchissant la barrière qui séparait le public des joueuses.
Il tenait un cout*eau d’environ 23 centimètres.
Quelques secondes plus tard, la numéro un mondiale du tennis poussa un cri et se releva en titubant, une blessure dans le dos.
Elle n’avait que 19 ans.
L’attaque eut lieu lors des quarts de finale du tournoi de Hambourg, en Allemagne. Seles dominait alors son match contre la Bulgare Magdalena Maleeva, sur le score de 6-4, 4-3.
Jusqu’à ce moment-là, sa carrière avait été extraordinaire.
Elle avait remporté huit titres du Grand Chelem : trois Open d’Australie, trois Roland-Garros et deux US Open. En 1991 et 1992, elle avait dominé le tennis féminin et détrôné Steffi Graf à la première place mondiale.
Il semblait difficile d’imaginer jusqu’où elle pourrait aller.
Son agresseur s’appelait Günter Parche. Âgé de 38 ans, il était un admirateur obsédé de Steffi Graf.
Il s’était rendu à Hambourg dans le but d’attaquer Seles pour l’empêcher de continuer à jouer. Selon ses déclarations ultérieures à la police, il voulait que Steffi retrouve la première place du classement mondial.
Lors d’un changement de côté, Parche profita du fait que Seles était assise pour se pencher au-dessus de la barrière de sécurité.
Il lui planta son cout*eau dans le dos, près de l’omoplate gauche.
La joueuse cria, se leva et fit plusieurs pas en direction du filet, tout en essayant de toucher sa blessure. Peu après, elle s’effondra et les personnes présentes lui portèrent secours.
L’agresseur fut maîtrisé alors qu’il tentait de s’en prendre à elle une nouvelle fois.
Seles fut transportée à l’hôpital universitaire de Hambourg.
La lame avait pénétré sur près de deux centimètres et, de très peu, n’avait pas atteint sa colonne vertébrale. Les médecins parvinrent à stabiliser son état et estimèrent qu’elle pourrait reprendre l’entraînement après quelques semaines.
Mais la guérison physique ne représentait qu’une partie de ce qu’elle avait subi.
L’attaque lui causa un profond traumatisme psychologique. Elle commença à souffrir d’anxiété, de troubles du sommeil et de la peur de retourner sur les courts.
Deux jours après l’agression, Steffi Graf lui rendit visite à l’hôpital.
Le tournoi de Hambourg se poursuivit. Graf disputa la finale contre Arantxa Sánchez Vicario, qui finit par remporter le titre.
Peu après, une autre controverse éclata.
Lors d’une réunion organisée à Rome, les joueuses du circuit débattirent de la possibilité de maintenir Monica Seles à la première place mondiale pendant toute la durée de son incapacité à jouer.
La proposition fut rejetée par seize des dix-sept joueuses présentes. Gabriela Sabatini fut la seule à ne pas voter contre : elle s’abstint. Graf ne participa pas à ce vote.
Pendant ce temps, Günter Parche fut jugé en Allemagne.
Il déclara qu’il n’avait jamais voulu tuer Seles, mais simplement l’éloigner temporairement du tennis.
Il fut condamné à deux ans de prison avec sursis et n’effectua donc aucune peine d’emprisonnement. Cette décision indigna la joueuse, qui déclara par la suite ne pas se sentir en sécurité à l’idée de reprendre la compétition en Allemagne.
Monica Seles resta éloignée du circuit pendant 28 mois.
Elle fit son retour en août 1995, à l’âge de 21 ans. L’Association féminine de tennis décida alors de la reconnaître comme numéro un mondiale ex æquo avec Steffi Graf pendant ses premiers tournois.
Et Monica revint en gagnant.
Lors de sa première compétition, à l’Open du Canada, elle remporta le titre sans perdre un seul set.
Quelques semaines plus tard, elle atteignit la finale de l’US Open, où elle retrouva Graf. Elle s’inclina en trois sets.
En janvier 1996, elle signa un nouvel exploit que peu de gens auraient imaginé durant ses années d’absence : elle remporta l’Open d’Australie en battant Anke Huber en finale.
C’était son neuvième titre du Grand Chelem.
Seles continua à jouer pendant plusieurs années et termina sa carrière avec 53 titres en simple.
Mais elle ne retrouva jamais la domination qu’elle exerçait avant ce terrible après-midi à Hambourg.
À 19 ans, elle avait déjà remporté huit titres du Grand Chelem. Après avoir survécu à l’agression, surmonté 28 mois d’absence et reconstruit sa carrière, elle en conquit un neuvième.
Ce fut le dernier de sa carrière.
Martin Stein retweeted
🚨BREAKING: The historic Limoges town hall has just completely collapsed after far-left rioters set it on fire
It was built in 1876. It survived World Wars. It did not survive modern France.
Martin Stein retweeted
🚨 DRAMA :
Medvedev misses the ball, but he starts complaining and demands hawk eye confirmation that Jódar's previous shot had been good.
Medvedev: "I want to see that ball."
Umpire: "By protocol, we only show the last shot (yours)."
Medvedev: "I'm going to retire. I don't care about the fine, I'm retiring if you don't show it to me."
The umpire had to give in to keep the Russian from walking off the court, they showed the play on the screen... and Jódar's ball had been good.
Martin Stein retweeted
ATP announces major changes planned for 2028.
ATP Chairman Andrea Gaudenzi has outlined a series of proposed changes to the men's tour.
Here’s what could change:
- $350M in player compensation: Projected annual total by 2028, excluding Grand Slam prize money.
- Bigger bonus pool: Increasing from $21.5M to $50M.
- More player support: $25M in year-end support for players ranked in the Top 250, plus around $30M annually for pensions covering 300 players.
- Ranking points overhaul: More weight for results at the biggest events, removing incentives to chase extra tournaments after disappointing results.
- Calendar changes: Dedicated weeks for ATP 250s, 500s and Masters 1000s, with plans to reduce the number of 250 events. The proposed structure includes 10 weeks of 250s, eight weeks of 500s and 10 Masters 1000s.
- Saudi Arabia Masters 1000: A 10th event at this level will join the tour in 2028.
- Doubles changes: The ATP is reviewing doubles formats and draws. Any prize money reallocated would go toward singles qualifying and early-round payouts.
The goal is to reward results at the biggest events, improve player financial security and ease the pressure to play so many tournaments.
Source:
atptour.com/en/news/an-open-…
ALT Julian Finney/Getty
Martin Stein retweeted
Historie francouzského úpadku. "Po válce byla Francie jako dobře promazaný stroj. Říkali jsme tomu „Trente Glorieuses“ – třicet slavných let. Postavili jsme Concorde, během zhruba patnácti let jsme vybudovali síť jaderných reaktorů a zajistili si tak jednu z nejčistších a nejlevnějších forem elektřiny na světě. Vyvinuli jsme raketu Ariane a vynesli Evropu do vesmíru. Postavili jsme TGV, nejrychlejší vlak na světě. Vynalezli jsme Minitel – online síť, která fungovala v milionech domácností ještě předtím, než většina z vás vůbec slyšela o internetu. Nebyli jsme muzeum. Byli jsme stavitelé.
Pak přišel rok 1981 a s ním François Mitterrand. Představte si ho jako našeho Bernieho Sanderse – s tím rozdílem, že on skutečně vyhrál. Vládl společně s komunistickými ministry. V roce 1982 znárodnili desítky bank a největší průmyslové skupiny v zemi: Paribas, Suez, Saint-Gobain, Thomson, Pechiney a Rhône-Poulenc. Snížili věk odchodu do důchodu na 60 let. Zkrátili pracovní týden na 39 hodin a přidali pátý týden placené dovolené. Zavedli daň z bohatství. A masivně nabírali nové zaměstnance do veřejného sektoru.
Realita na sebe nenechala dlouho čekat – už za necelé dva roky přišel tvrdý náraz. Kapitál začal prchat, inflace se vymkla kontrole a frank byl třikrát devalvován. V březnu 1983 musel Mitterrand prudce šlápnout na brzdu a zavést úsporná opatření, jen aby Francie mohla zůstat součástí evropského měnového systému.
Háček je však v tom, že brzdy nic nevrátily zpět. Pouze zpomalily další posun tím špatným směrem. Když se k moci vrátila takzvaná pravice v čele s Jacquesem Chiracem, nezměnilo se vůbec nic. Za prezidentství Jacquese Chiraca zavedla Francie pětatřicetihodinový pracovní týden. Ať už vládla levice nebo pravice, každá vláda přidala další program, další pravidlo, další daň – a nikdo nikdy nic nezrušil.
Politická elita se zároveň dopustila něčeho ještě zhoubnějšího než jen špatné hospodářské politiky: proměnila mládež v politický nástroj. Místo aby mladé lidi – včetně milionů dětí přistěhovalců – učila lásce k zemi, v níž žijí, předkládala jim příběh o vině a křivdách. Francie v něm vystupuje jako utlačovatel, jako něco, k čemu je třeba chovat zášť. Nelze integrovat lidi do země, o které jste je přesvědčili, že jí mají opovrhovat. Dnes sklízíme plody tohoto narativu – ve školách, na předměstích i v ulicích našich měst.
Následovalo čtyřicet let pozvolného úpadku, který trvá až do éry Emmanuela Macrona.
A nyní číslo, které by vám nemělo dát spát. V roce 1995 činil HDP na obyvatele ve Francii přibližně 27 000 dolarů, v Americe asi 29 000 dolarů. Byli jsme na tom prakticky stejně. Dnes je to ve Francii zhruba 49 000 dolarů, zatímco v Americe přibližně 90 000 dolarů. V přepočtu na hlavu jste tedy nyní téměř dvakrát bohatší než my.
Co se změnilo? Ne snad naše nadání, naši inženýři či naše matematické školy. Jediné, co se změnilo, je to, že jsme vsadili všechno na jednu kartu: na socialismus. 35hodinový pracovní týden, nekonečné regulace, daně, které vyhánějí každého, kdo něco buduje; přesvědčení, že stát by měl dělat všechno a jednotlivec by si měl o všechno říkat o povolení.
Existuje výrok, který lidé rádi připisují Einsteinovi: šílenství je dělat stále dokola totéž a očekávat jiné výsledky. My jsme to zkoušeli. Čtyřicet let jsme to zkoušeli. Každá vláda slibovala, že ještě jeden program, ještě jedna daň, ještě jedna regulace konečně všechno napraví. Právě jste viděli, kam nás to dovedlo."
My dear American friends, in my last post I gave you a snapshot of where France stands today. Now let me show you how we got here. I want you to see the whole movie before you buy the ticket.
After the war, France was a machine. We called it the Trente Glorieuses, thirty glorious years. We built Concorde, the most beautiful aircraft ever made. We built a fleet of nuclear reactors in about fifteen years and gave ourselves some of the cleanest, cheapest electricity in the world. We built Ariane and put Europe in space. We built the TGV, the fastest train on earth. We invented the Minitel, an online network in millions of homes before most of you had heard of the internet. We were not a museum. We were builders.
Then came 1981. François Mitterrand. Think of him as our Bernie Sanders, except he actually won. At his side, in the office next to his at the Élysée, sat a 37-year-old prodigy named Jacques Attali, his special adviser for the next ten years. The brightest minds of the left, convinced they could run an economy from a ministry.
Here's what they did. They governed with Communist ministers. In 1982 they nationalized dozens of banks and the biggest industrial groups in the country: Paribas, Suez, Saint-Gobain, Thomson, Pechiney, Rhône-Poulenc. They lowered the retirement age to 60. They cut the work week to 39 hours and added a fifth week of paid vacation. They created a wealth tax. They hired massively into the public sector.
Reality hit in less than two years. Capital fled, inflation ran wild, and the franc was devalued three times. In March 1983 Mitterrand had to slam on the brakes and impose austerity just to stay in the European monetary system.
But here's the trick: the brakes never reversed anything. They just slowed the ratchet. The so-called right came back with Jacques Chirac, and nothing was undone. Under Chirac's presidency, France passed the 35-hour work week. Left or right, every government added one more program, one more rule, one more tax, and nobody ever took one away.
At the same time, the political class did something even more destructive than bad economics. It turned the youth into a political instrument. Instead of teaching young people, including millions of children of immigrants, to love the country they lived in, it taught them a story of guilt and grievance: France as the oppressor, France as the thing to resent. You cannot integrate people into a country you've taught them to despise. We are living with the consequences of that narrative today, in our schools, our suburbs, our streets.
Then forty years of slow decline, all the way to Macron. And the story has a perfect ending. In 2007, Jacques Attali chaired a commission on how to unleash French growth. Its deputy rapporteur was a young civil servant named Emmanuel Macron. The commission proposed more than 300 reforms to free the economy. Almost none were ever implemented. Even the men who built the system knew it wasn't working, and even they couldn't undo it.
No balanced budget since 1974. Public spending around 57% of GDP. Debt above 3,300 billion euros. Growth stuck under 1%.
Now the number that should keep you up at night. In 1995, GDP per person in France was about $27,000. In America, about $29,000. We were neck and neck. Today France is around $49,000. America is around $90,000. You are now nearly twice as rich per person as we are.
What changed? Not our talent. Not our engineers. Not our schools of mathematics. The only thing that changed is that we went all in on socialism. The 35 hours, the endless regulation, the taxes that chase out anyone who builds, the belief that the state should do everything and the individual should ask permission for everything.
There's a line people love to attribute to Einstein: insanity is doing the same thing over and over and expecting different results. We tried. For forty years, we tried. Every government promised that one more program, one more tax, one more regulation would finally fix things. You just saw where it got us.
So if you choose the Democratic Party, which is literally turning socialist in front of your eyes, you will deserve what comes next.
Let me tell you exactly what will happen if you go down that road. Nobody will vote for decline. Every single measure will sound generous, compassionate, reasonable. Your builders will slowly leave or stop building. Your state will grow every year and never shrink. Your debt will compound. And in thirty years, your kids will look at a chart like the one I just described and wonder when it all went wrong.
You still have something we lost. You have Elon Musk sending rockets to orbit and landing them on their tail. You have Palmer Luckey building the defense industry of the future. You have Jeff Bezos, Jensen Huang, and thousands of founders nobody has heard of yet, building in garages right now.
Trust your entrepreneurs. Don't trust your politicians.
I come from your future. Don't make it yours.
Martin Stein retweeted
Fotbalový trenér David Oulehla se proslavil i za hranicemi a už má dokonce vlastní virální memy
😂👇
Martin Stein retweeted
This is Antoine Semenyo hitting the second fastest speed of the season against Liverpool - 35.74 km/h.
What’s really interesting about the clip is that Virgil Van Dijk - the chasing defender - hits 34.94 km/h on the same recovery sprint. And wins the challenge.
He’s 35 years old.
