laazul

Před třemi lety začala hybridní útočná operace, která předčila svým cynismem vše, co dosud bylo v dějinách válek spácháno. Úderná síla islamismu vedená teroristy Hamásu rozpoutala pogrom plánovaný tak, aby vyvolal co největší hrůzu a zároveň i hněv. Proto se masivně znásilňovalo, proto byly upalovány děti. Počítalo se s tím, že následným krokem bude zdrcující odezva izraelských ozbrojených sil. Kalkul počítal s dalším krokem: svět odsoudí izraelskou odezvu, kdežto pogrom bude bagatelizovat jako něco, co se občas stane. Kalkul vyšel tak dobře, že sami jeho strůjci musí být překvapeni. Počítali s tím, že „svět‟ bude stát při nich, ale že se islamofašista stane starostou New Yorku a levicová teroristka má na dosah stejný úřad v Berlíně, to nemohlo napadnout ani tu nejblouznivější hlavu při poradách teroristických vůdců někde v salonku některého z luxusních katarských hotelů. Cílem toho všeho není Gaza, dokonce ani ne „Palestina od řeky k moři‟. Jde o posílení pozic islámu ve svobodném světě. Levice miluje sílu. Ostatně „levice‟ jako politický pojem se zrodila v hrůzách Velké francouzské revoluce a ne nadarmo patří barva krve do její symboliky. Levicoví intelektuálové byli posedlí bolševickým terorem v Rusku, teď levice jásá nad terorem Palestinců. Vyhlazení Izraele se stalo součástí programu Zelených v Irsku. Islamisté ovlivnili volby ve Švédsku. Mají silný vliv na politické rozhodování v Británii, Španělsku a Francii. Bojkotu izraelského vývozu se účastní už dvanáct států Západu. To je teprve začátek. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq tento proces popsal už v roce 2015 ve svém románu Podvolení. Umělá inteligence už je taky nasáklá progresivismem a charakterizuje dílo jako „kontroverzní‟. Nic kontroverzního na něm není. Autor chladně popisuje to, co se děje před našima očima: klasické politické strany ztrácejí vliv a voliče, sílí extrémní křídla. Extrémní levice, posílená ideologiemi zeleného fanatismu a koncepty LGBT, má oporu v islámu a proti ní stojí stoupenci nacionalistického primitivismu se stejným sklonem k násilí, jako má extrémní levice. Co si vybere „občan‟? Spíš tu levici, protože… s ní jdou i páni profesoři a naši oblíbení herci. Tak to v románu popisuje Houellebecq a tak to je ve skutečnosti. Vidíme to dnes a denně… Naštěstí v Česku zdaleka ne tak výrazně jako jinde. Vidím dvě příčiny. Jednak jsme pořád ještě očkováni zkušeností čtyřiceti pěti let komunismu. Mladá generace má imunitu slabší, přenesenou od odcházejících generací rodičů a prarodičů, ale pořád to ve společnosti je. Druhá příčina je ryze praktická. Vedoucí politická síla je hnutí ANO. Funguje jako klasická sociální demokracie, ale bez její standardní ideologie bezbřehého idealismu. Dokonce nemá žádnou ideologii, dovede jen rozdávat peníze a udržovat stát v jakžtakž provozuschopném stavu. Což opravdu není tak málo. Máme nějakou naději? Jako nevyléčitelný optimista jednu vidím. Slitina komunismu trockistického ladění, zeleného fundamentalismu, skotačivé LGBT kultury a vražedné islamistické zarputilosti je natolik absurdní, že nemůže fungovat jako trvalý politický koncept. Historické paralely jsou ošidné. Hitlerismus ani stalinský komunismus se nemohou opakovat. Před sto lety žili jiní lidé, než jsme my dnes. Nezapomeňme, že všichni tehdy vyrůstali ještě v monarchiích. Byli ukáznění a uznávali autority. Stalin i Hitler snadno zrušili občanství a z obyvatelstva udělali armádně hierarchizované těleso. To se dnes nemůže podařit, tvrdím já, optimista. Ledaže by se podařilo něco ještě horšího