Dnes vyšlo moc hezký číslo Reflexu. Budu rád, když mu dáte šanci. Tady je k tomu můj editoriál: JAK VLASTNĚ MÁME VZPOMÍNAT NA VÁCLAVA HAVLA? Rád o sobě říkám, že jsem „starý jako revoluce“, čímž myslím pochopitelně tu sametovou. A to samo o sobě nese celou řadu výhod. Váš věk vždycky odráží i výročí pádu komunistického režimu v Československu, takže se vám to zároveň dobře pamatuje. Nejsem obtěžkán vinami minulosti, kdy bych se musel rozhodovat, zda s režimem kolaborovat, či nikoli. Stejně tak se nemusím vinit z toho, že jsem promeškal tvrdý nástup kapitalismu a kupónovou privatizaci. Musel jsem se totiž naučit nejdřív mluvit. A chodit. Nám narozeným na počátku 90. let je občas tendence říkat „Havlovy děti“. Jak se mám ale identifikovat s člověkem, kterého jsem pořádně v dospělém věku nezažil, ale jenž tak zásadně formoval stát, ve kterém jsem vyrostl? A jak na Havla vlastně mám vzpomínat nejen já, ale celý náš národ? Nemohu si na Havla pamatovat jako mnozí jiní starší novináři. Přenechávám to proto zkušenějším kolegům. Sám s ním mám pouze jednu malou osobní vzpomínku. Bylo mi asi osm let a byli jsme se školou na exkurzi v Praze. Se spolužákem jsem se loudal na konci třídního špalíru. Na Václavském náměstí se táhla dlouhá fronta a my šli podél ní. Trochu jsme se zapomněli a udělala se nám mezera. A do té vstoupil chumel lidí, uprostřed kterého šel Václav Havel. Oba jsme na něj začali civět a pohotově zahlásili: „Dobrý den, pane prezidente,“ a on nám opáčil se svým typickým ráčkujícím er: „Nazdar, kluci,“ načež zmizel v knihkupectví podepisovat své knihy. Ta fronta se tam stála na něj. Byl to rok, kdy řešil zdravotní komplikace, přednesl slavný rudolfínský projev a podepsala se naprosto zásadní Česko-německá deklarace. Já si ale pamatuji jen to „nazdar, kluci“. A to je všechno. Když v roce 2011 zemřel, v mé­diích jsem začínal, takže jsem měl na starost jen nějaké drobné mediální výstupy kolem pohřbu. Jinak jsem ho vnímal jako člověka, který visí celý můj školní život na stěně vedle tabule. V televizi vystupuje buď jako „gumák“ v satirickém skeči, nebo s nějakým projevem, který je ale příliš komplikovaný na to, aby ho moje dětské já zvládlo uposlouchat. Moje názory na něj tak vznikaly hodně zprostředkovaně, asi jako u většiny lidí v naší zemi. ­Skrze hry a povinnou četbu na škole, záznamy projevů, mimořádný snímek Občan Havel, kde nechal dost bezprecedentně nahlédnout do svého soukromí. Nikdy jsem nepropadl potřebě ho nějak zbožšťovat, nejvíc mě na něm fascinovalo, jak to byl přes ten bohatý život takový v podstatě „normální týpek“, co si rád užíval život a který si i v prezidentském úřadě dokázal plnit sny. Cigárko s Rolling Stones, meditace s dalajlamou, pivo s Clintonem. Nic z toho z něj nedělalo lepšího politika. Pro mě osobně to z něj ale dělalo člověka. Pointou havlovského odkazu a jeho šíře je podle mě to, že na něj může každý vzpomínat po svém. Někdo jako na toho nejlepšího člověka v dějinách, někdo jako na brilantního politika, jenž Česku chybí. Jiní zas jako na naivního pravdoláskaře, který upřednostňoval velká gesta před politickým pragmatismem. Někdo jako na sukničkáře, jiný jako na velkého světového autora absurdního dramatu. O jeho odkaz se historici a filozofové přou do teď. A to tak vehementně, až kvůli jednomu „ezonomovi“ a pseudofilozofovi na elektrické jednokolce zmizelo jeho jméno z názvu knihovny. Já bych ale u něj vyzdvihl jednu věc, jež se zdá v dnešní době čím dál vzácnější. Dokázal zestárnout, a přitom nezahořknout. Nestal se z něj bručoun křičící na mraky. Nenechal se ovládnout věčným kontrariánstvím a být za každou cenu proti všem mainstreamovým názorům. Zároveň se až do konce nebál mainstreamu postavit. To bych přál nám všem, ať zvládneme zestárnout jako Havel. Škoda že mu bylo naděleno jen 75 let. Rád bych si ho poslechl i v těch devadesáti, která by letos oslavil.