Pojďme jim na to neskočit! by Vidlák, 28. září 2026 V roce 1800 pracovala většina lidí Evropy v zemědělství. Měli s tím staletou, ba tisíciletou zkušenost. Nevolnictví už bylo zrušeno, měli osobní svobodu, byli sice chudí jak kostelní myši, ale v rurální společnosti měli všichni své pevné místo, identitu i rytmus života. Doba selských povstání už byla pryč, robota byla snesitelná, prakticky každý už uměl číst, psát a počítat a každý týden chodili do kostela de facto na koncert velmi kvalitní hudby. Manufaktury už dodávaly alespoň základní zboží denní potřeby za přijatelné peníze, šlechtické elity byly bodré a na udržení kázně i morálky stačil ve vesnici učitel, kněz a starosta. O padesát let později už obrovské masy lidí žily v průmyslových koloniích na okrajích měst. Svět byl mnohem bohatší než před dvěma generacemi, ale zároveň byl pro většinu také mnohem chudší. Jejich život už neřídil rytmus přírody, ale rytmus soukolí parního stroje. Na jedné straně rostly paláce, na druhé straně byla bída, která byla horší než chudoba feudálního světa. V roce 1850 už bylo všem jasné, že svět se proměnil, ale nikdo z mocných ani bohatých nechtěl měnit řád. Vyhovoval jim. Měli pramalé ohledy k dělnému lidu. Budoucí Leninové, Stalinové, Bakuninové a jiní revolucionáři se zrodili v této době. V době, kdy elity odmítaly se jakkoliv dělit o moc i o bohatství. Dobové autority na to tehdy měly zpracované plné knihovny textů, proč bylo tehdejší uspořádání spravedlivé před lidmi i před Bohem. Nikdo z těch, kdo se scházeli ve šlechtických salónech tehdy ve své pýše a nabubřelosti nepředpokládal, že za dalších padesát let tu budou dělnické internacionály, anarchisté, kteří zapíchnou klidně i císařovnu Sisi, budou tu dělnické bouře, které budou ničit stroje a budou tu už vyšlechtění nepřátelé, kteří zatřesou světem tak, že z toho bude úzko i bankéřům v londýnské City, či „vrahům z Vólstrýtu.“ Byla z toho Velká válka. Tak velká, že měla dvacetiletou přestávku a pak se rozjela ještě víc. Byla to válka, která zničila impéria, zrušila šlechtu ve většině světa a úplně vyměnila vlastnické vztahy. Kdybyste nějakému rakouskému arcivévodovi v roce 1910 řekli, že za deset let nebude ani Rakousko – Uhersko, ani jeho Apoštolské Veličenstvo, ani jeho titul a nějaký profesůrek ze Slovácka mu vyvlastní půdu, asi by se vám vysmál a poslal vás za Sigmundem Freudem. A kdybyste mu řekli, že o dalších dvacet let později už nebude britské impérium a Evropa bude poseta koncentračními tábory, nevěřil by vám už vůbec. Uspořádání, které po Druhé světové válce nakonec vzniklo, bylo v podstatě přesně to, po kterém volali ti chudobní bohatého světa už někdy kolem roku 1850. Chtěli podíl na moci a podíl na zisku, chtěli mít pracovní a sociální práva, chtěli slušné zacházení a nechtěli být za onuce. Nového řádu bylo dosaženo za cenu milionových obětí a o sto let později než to mohlo být. Nakonec se ukázalo, že pravice i levice vedle sebe mohou docela dobře žít. Ausgerechnet to přišlo v době, kdy se svět už zase pootočil a průmysl začal být předbíhán službami, což zase znamenalo změnu světa i smýšlení. Celý proces kvůli své obludnosti a světovosti vyšlechtil skutečně silné a zdatné drsňáky. Jinak to ani nemohlo být, protože slabí už kolem toho roku 1850 shnili ve vězení a nebo vyhnanství. Zůstali jen ti oceloví. Tenkrát, kolem roku 1850 to naposled šlo vyřešit bez střílení do dělníků, bez vzniku Komunistické strany, bez Velké války a bez Velké vlastenecké války. Kdyby ti nahoře věděli, co způsobí jejich pýcha a odmítání, s radostí by se vzdali pár procent svého bohatství, protože by to bylo mnohem levnější, než o co nakonec doopravdy přišli. Pokud říkám, že je zapotřebí začít znovu od začátku, tak tohle byl ten začátek.