Alexandr Vondra si nejapně a úplně zbytečně "zavtipkoval". Jeho obhájci používají stejné výmluvy, kterých mám plný twitter pod mou kritikou Pavla Novotného. Od "vždyť je to vtip", přes "na hrubý pytel…" po "zaslouží si to, měl být tvrdší". Politika zhrubla a hrubne dál, i vinou p. Vondry. A proti tomu je potřeba bojovat, odmítat to a kritizovat to. Já budu. Smutné je, jak moc se @AlexandrVondra vrací a opírá o své disidentské období a práci pro Václava Havla. Škoda, že je to jen jeho laciné PR a sám se tím ve skutečnosti vůbec neřídí. Volme méně pokrytců a sprosťáků, více slušných lidí s výsledky a považující politiku více za službu než za primitivní boj.

Obvyklá služba lékaře, který by také mohl léčit vaši rodinu a to nechcete. Pro @VtKAKOVSK1 (autora návrhu na povolení dvojnásobku současných přesčasy lékařů a @vlvalek) “Je 1:57 a já mám konečně hotovo. Jsem mýval. Nečekám lítost, ale koho by to snad zajímalo, vysvětlím, proč jsem ten mýval. Tuhle směnu jsem začal včera ráno v 7:15 organizační domluvou s kolegy, pak chirurgickým hlášením, po kterém jsem měl na starosti anesteziologická vyšetření před operacemi. Včera přišlo nadprůměrně hodně lidí. K normálním cca 15-20 pacientům devět akutních příjmů, všechny na sál. K tomu mi chodili premedikanti na pondělí, takže jsem celkem za osmihodinovou směnu vyšetřil osmnáct lidí. Průměrná doba na jedno konsilium je 20-40 minut podle obtížnosti. Je potřeba pozorně přečíst stohy dokumentace a pro každého navrhnout správný plán. Přehlédnete výsledek, špatně něco předáte a někdo může být reálně poškozený. 30 minut krát 18 je 9 hodin. Tudíž si asi dovedete představit, že v době mezi 8:30 a 15.30, kdy jsem přebíral noční, jsem se opravdu nenudil. Dovolil jsem si celých deset minut obědvat. A pak teprve začalo to pravé - protože jsme měli sedm výkonů do služby, k tomu tři periferní bloky, dva pacienty s poškozenými játry, jednu pacientku s těžkou hypokalemií... mezi výkony jsem měl sotva minutu nebo dvě pauzy - doslova. Administrativa je obří. Dopřál jsem si pauzu na večeři, cca kolem deváté. Pět minut. Snažím se nevnímat, co dvě půllitrové plechovky energeťáku dělají s mým žaludkem a srdcem. ...u posledního výkonu už cítím, že opravdu nejsem ve formě. Sestra vypráví, že minulý týden laborantka z rentgenu v půl třetí ráno vyčerpáním zvracela. Je mi trochu šoufl, ale zatím to dávám. Poslední případ, který zatím děláme, není akutní medicínsky, ale proto, že se jindy nevejde do programu. Pacientů je moc. A tak pracujeme a pracujeme. Je 2:04. A já se ptám sám sebe, jestli tohle je dobře. Ráno je až v půl deváté, klidně mi za pět minut můžou zavolat, že někde někdo potřebuje resuscitaci, nebo že na ambulanci je pacient s krvácením do břicha nebo sepsí. A já nebudu spát vůbec. Je 2:10. Co kdyby vaše dítě, žena nebo maminka přijeli s tím, že potřebují operaci? Vím, že po celodenním pracovním sprintu už mentálně nejsem ve formě. Spletu si papíry, podruhé se ptám na totéž, ptám se na to se právě stalo. Co kdybych udělal chybu? Dneska se mě jeden z těch mnoha premedikantů ptal, jestli je možné, aby vše vnímal, operovali ho, a nemohl se hýbat. "Noční můra", odpověděl jsem (tak aby to neznělo vyděšeně), "museli bychom si nevšimnout hrozně moc věcí". Těch věcí ale není nekonečno. Ta myšlenka mrazí. Paní jsme ale kurarinové deriáty nedávali, tak jsem jí mohl uklidnit, že u ní je riziko nulové. Jakto, že systém nehlídá, že tu jsem tak dlouho? A jakto, že mě stále vnímá jako připravenou a odbornou pracovní sílu? Co kdybych měl teď uspávat vás? Je 2:12. Nikdo mě litovat nebude. Nikdo mi za tohle nedá ani normální peníze (zatím ze základního čistého platu někde kolem 35 tisíc opravdu rodinu neutáhnu, za to nedělá ani můj instalatér). Nikdo mě nepodrží, když někoho zabiju, potopí mě jako tu doktorku v Plzni, co na urgentu nepoznala infarkt. Proč to dělám? Proč tohle systém dopouští? Je 2:14. Nikdo mi nenahradí zničené nervy, spánkovou deprivaci (kdo nezažil co je 6 služeb za měsíc nemá tušení) a narušené vztahy s rodinou. Mám hodinovku, za kterou by můj automechanik ani nevyjel z garáže, ale zaplatit mu musím. Nikdo mi nedá ani důchod ani výsluhy, ačkoli poskytuju téhle společnosti nenahraditelnou službu na úkor vlastního zdraví. Moje společnost si mě váží, jen dokud tohle dělám do roztrhání těla. A takhle to máme všichni lékaři, a mnoho z nás už to nebaví. Je 2:16. Dopíšu papíry a za 20 minut snad z dospávacího pokoje propustím poslední pacientku a snad, snad se vyspím do těch 8:30 než předám telefon. A v neděli další služba. Zákoník práce je v těchhle podmínkách trhací kalendář. Jsem mýval. #nebudmyval 1/2