Každý návrat z Ukrajiny s sebou přinese doznívající emoce a máte tu smůlu (nebo štěstí), že třeba tuhle budu ventilovat veřejně. Během těch cest s @Team4Ukraine1 jsem se spoustě věcí naučil. Třeba tomu, že život bereme jako samozřejmost, ale ve své podstatě je až děsivě křehký. Nebo tomu, že pokud nejde o zdraví, všechno ostatní je řešitelné a měli bychom k tomu tak přistupovat. Též i tomu, že ať se stane cokoliv, čas nepřestane plynout a musíme se se vší tíhou prožitého nějak naučit žít. A právě tahle zkušenost mi v hlavě vyplavala do popředí, když jsem udělal tuhle fotku. Žena s dětmi ve věku, kdy většinu života prožily ve válce. Na pozadí tabule cti s portréty mrtvých mužů, otců. Mnohé ženy to v Ukrajině musí mít strašlivě těžké. Přesto dokáží být stále ty matky, které s láskou pečují o děti, chtějí pro ně to nejlepší a chtějí jim dopřávat úsměv. Myslím, že spousta obyčejných lidí si zaslouží náš obdiv, za to co jsou jsou ve svých životech schopni nést. A že každému, ať tam nebo tady nebo kdekoliv jinde na světě umí osud nepěkně naložit… Tak se lidi držte, jak nejlépe umíte.