Letos jsem se na Dny NATO těšila o něco víc než obvykle. Poprvé jsem tam totiž měla domluvené pracovní schůzky s těmi uniformovanými fešáky, se kterými jsem se dříve jen fotila jako zvídavá návštěvnice. 😁 Jenže člověk míní a viry mění. Místo v Mošnově tak ležím s Paralenem v posteli a sleduji blbé romantické komedie, protože na nic jiného nemám s teplotou kapacitu. A to jsem se tak těšila, že si přivezu nějakou tu stíhačku do klopy! Tak jsem si alespoň symbolicky oblékla své nové tričko s Gripenem. Zdravím do Mošnova a užijte si Dny NATO i za mě! 🇨🇿

Od Přemyslovců až do lavic Federálního shromáždění. 🇨🇿 Výjezdní zasedání Podvýboru pro kulturu nás zavedlo do Národního muzea. Nadchla mě výstava Přemyslovců i moderní technologie, které proměňují návštěvu muzea v interaktivní dobrodružství. Česká historie rozhodně není nuda!

Návrh bodu opozice na Výboru pro média znovu a zas? Agrese politiků vůči novinářům. Možná bychom měli být připraveni mluvit i o opačném směru. Svobodná média jsou pro demokracii zásadní. Ale profesionalita, slušnost a stejný metr musí platit pro obě strany. Buď to tedy nechme na volném trhu (zatímco politikovi to spočítá volič, novináři to spočítá čtenář...), nebo jak vy k my, tak my k vy!

Poprvé jsem na vlastní oči viděla české korunovační klenoty. 🇨🇿 Svatováclavská koruna je nádherná — a ještě silnější je vědomí, kolik staletí českých dějin a státnosti představuje. Národ, který zná svůj příběh, ví lépe, kým je.

PRÁCE NOVINÁŘE JAKO PRÁCE DETEKTIVA? ... BEJVÁVALO! Novinky vydali článek o platu politiků. "Základní plat bere ve Sněmovně jen menšina poslanců." Můj partner článek čte a volá mě k němu. Prý, jestli beru plat za to, že jsem místopředsedkyně Podvýboru pro svobodu slova. Text to totiž takto doslovně uvádí: "Stejně tak se zatím v červnu, poprvé od voleb, sešel podvýbor pro svobodu slova, kterému předsedá poslanec ANO Radek Vondráček. Na programu měl pouze priority pro rok 2026 a volbu do placené funkce místopředsedy, do níž usedla „motoristka“ Gabriela Sedláčková." Vysvětluji mu, že to má samozřejmě Seznam špatně, protože musí moc dobře vědět (nebo si to alespoň vygooglit!), že platí striktní pravidlo: poslanci je placena pouze jedna jediná funkce – ta nejvyšší. Všechny ostatní souběžné funkce vykonává zdarma. Plat pobírám pouze za funkci předsedkyně stálé komise. To, že jsem místopředsedkyně v další komisi, místopředsedkyně v dalším výboru a místopředsedkyně v dalších podvýborech, jsou vše funkce neplacené, vykonávané zdarma! Ani Radek Vondráček nepobírá za předsedu podvýboru žádný plat. Je totiž místopředsedou Ústavně-právního výboru. Píši mamce a sestře do společného chatu a rozčiluju se, že si pak lidi okolo mě budou myslet, že jsem milionář - s mým počtem výborů by tomu tak nejspíš bylo, kdyby se platy za funkce sčítaly. A jak jim posílám odkaz na onen článek, koukám, že to už opravil. Asi je někdo upozornil. Opravili to ovšem zase špatně! K danému odstavci dopsali větu, cituji: "Ta však zároveň vykonává post místopředsedkyně petičního výboru, za který náleží větší odměna, a za pozici v podvýboru jí tak další peníze nenáleží." Byla by to pravda, kdybych nevykonávala ještě funkci předsedkyně stálé komise. A tak logicky beru větší příplatek za tuto funkci. Za funkci místopředsedkyně Petičního výboru neberu plat, jak mylně uvádí Novinky. Ale chápu, že jít na mou poslaneckou stránku PSP a skrolovat asi pět centimetrů dolů, abych ověřila, co je můj "nejvyšší" post, je pro novinářku příliš složité. 📷 ___________ Já vám nevím... Vždycky jsem chtěla být novinářka. Když mi bylo 17 a začala jsem pracovat v redakci, říkala jsem si, jak je to zajímavá a náročná práce. Tehdy jsem přirovnávala novináře k detektivům. A teď? Téměř nemůžu najít článek, který by o mě nelhal. (Velmi jednoduše prokazatelně.) A přitom nejsem centrem pozornosti, nejsem nijak kontroverzní, co teprve, kdybych byla?! P.S. A to se mi už ani nechce kritizovat to, jak manipulativně je ten jeden odstavec napsán. Nejen, že to pomalu vyznívá, jako bychom si s Radkem výbor založili pro to, abychom dostali příplatky, ale také: "Sešel se poprvé od voleb v červnu?!" - Jaksi zapomněli dodat, že ten výbor vznikl teprve měsíc před tím.

„Doufala jsem, že to nebyl arabský muslim, ale bílý křesťan.“ Tato poznámka pronesená při pietě za oběti útoku na berlínském Pridu, které "zabilo auto", odhalila víc než jen zbytečný emocionální výkřik — odhalila touhu, aby pachatel zapadl do politicky pohodlného rámce. Neřekla, že si nepřeje, aby útočník neexistoval. Chtěla, aby byl někým jiným.

VRACÍM SE ZA BAR 🍹 Přibližně před rokem a půl jsem prodala bar. Vzdala jsem se podniku i jeho vedení, abych ho zachránila. Co se stalo? 11 let jsem vedla bar. Prosperoval, stal se jedním z nejoblíbenějších a nejlegendárnějších barů na Žižkově. Ne jen tak. Usilovnou prací kolem něj. Krom toho, že mixujeme koktejly dle původních receptur z doby prohibice, přičemž oživujeme historii, dovážíme víno z Moravy, čepujeme pivo řemeslné i mikropivovary. To mi ale nikdy nestačilo! Vždycky jsem chtěla podnik komunitní, který spojuje, vzdělává, inspiruje. Pořádala jsem tak v baru eventy - historické přednášky, společenské debaty, kulturní akce. Nikdy jsem nebyla politická, naopak. Ač jsem vždycky měla jasný a vyhraněný politický názor, a veřejně jsem ho osobně projevovala, nikdy se nedotknul našeho baru. Naopak! V salonku na moje pozvání přednášeli lidé jako politolog Jan Charvát o politickém extremismu, historik Michal Durčák o neprobádaných letech Klause, vojenský analytik Jan Kofroň o výhodách i nevýhodách vojny, tehdejší tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus o historii judaismu, a mnoho dalších! Nikdy jsme nezvali lidé z jednoho tábora, protože jsme zarytí demokrati a vážíme si plurality názorů. Vždycky jsme se těšili z toho, že k nám chodí Zelení, Piráti, TOPkaři, ODSáci a podávají si mezi sebou ruce. Jednala u nás bytová družstva z okolí, chodili k nám lidé z Radnice, konaly se u nás mnohé kulturní eventy, které se pak staly legendou! Leckdy až takovou, že se projekty musely přesunout do větších prostor. A přesto! V době, kdy jsem začala být příliš veřejně známá, se určití lidé rozhodli naše podnikání zničit. Psali hnusné komentáře, hnusná hodnocení (v nichž leckdy přiznávali, že v baru nikdy nebyli a hodnotí ho negativně, protože nesouhlasí s názorem majitelky). Bar se začal vylidňovat, ba dokonce lidé, kteří u nás pili a sedávali každý den, si začali vymýšlet, že se u nás nikdy necítili dobře. A psát to do médií. Ano, nejspíš se stejně, jako já, ptáte, proč tam tedy denně sedávali. Prostě proto, že to tam měli rádi. Ale najednou psali na Seznamu něco ve smyslu, že „od doby, co tam chudáčci začali potkávat Václava Klause a Jana Zahradila, a viděli je tam kout spiklenecké myšlenky, pochopili, jak je to špatný bar". Pan prezident Klaus u nás byl asi třikrát. Honza Zahradil myslím jednou. Ale proč by někoho zajímala pravda, když lze jednoduše lidské úsilí v rámci politického boje zbořit prostřednictvím několika lží? A tak jsem bar s těžkým srdcem opustila. Chtěla jsem zachovat jeho slávu, chtěla jsem to nepokazit lidem, kteří na tom makali se mnou, chtěla jsem, aby tohle „moje dítě“ přežilo moje zapojení do politiky bez újmy. Bohužel se tak nepodařilo. Já jsem se sice odpojila, veřejně to prezentovala, baru ale zůstal „punc“ mojí osoby. Lidé, kteří nesouhlasí s mými názory, tam stejně chodit přestali, a lidé, kteří s týmy názory souhlasí, tak chodit přestali proto, že už mě na místě nenašli. Nový majitel i vedoucí tomu dali čas. Nepomohlo to. A tak jsme se dohodli, že se do baru vrátím. Nevzdávám věci jen tak. Nehodlám se stydět za názor, a už vůbec ne za to, že jsem vybudovala prostor tak demokratický, že by mi ho bruselský parlament mohl závidět. Politiku do baru tahat nebudu stejně tak, jako jsem to nedělala nikdy předtím. Nevracím se za bar (i když občasně si to zkusím!, ale ono to se sněmovní pracovní dobou nejde moc dohromady), vracím se do baru manažersky. Budu to řídit, jako předtím, a naučím to v mém stylu ty, kteří v baru nově pracují. Jestli se v něčem dobrá, tak v tom, že když se do něčeho pracovně položím, jsem nezastavitelná. Myslím, že to potvrdí téměř každý můj bývalý nadřízený, ať už jsem pracovala jako lektorka, novinářka / komentátorka, manažerka nebo mluvčí. A dneska jsem v činnosti, kterou jsem vykonávala úspěšně téměř 15 let natolik efektivní, že mi na to stačí hodinka denně (jsem si tedy naprosto jistá, že to mou sněmovní práci nijak neovlivní, navíc: cíleně s tím začínám o krátkých sněmovních prázdninách). Budu vás zde občas obtěžovat s historií koktejlů nebo se vzdělávacími eventy, které se u nás budou konat. A jestli se vám to nelíbí, hybajte pryč. A kdykoliv vás ráda v @Bar_za_zavesem ráda uvidím.

S místopředsedou sněmovny Jiřím Bartákem jsme dnes byli navštívit úřad Ministra pro sport, prevenci a zdraví. Pan ministr musel nečekaně odjet, a tak se nám věnoval vedoucí oddělení podpory sportu @mikulas68 Cílem této nové vládní agendy je propojit oblasti, které byly donedávna rozděleny mezi několik úřadů, a vytvořit jednotný rámec pro podporu pohybu, zdravého životního stylu a prevence civilizačních onemocnění. Můj strach z výšek mi nedovolil vyfotit vám ten výhled z lepší perspektivy. A když už jsem byla na tom úřadu zaměřeném na prevenci, předsevzala jsem si, že se tuhle svoji jedinou fobii pokusím zase o něco posunout. Tak vzhůru k výškám! 💪🏻

Měli jsme na návštěvě kryptografa a povídali si nejen o AI. 💪🏻 P.S. Velkou radost mi udělala květina. Marian říkal, že když paní květinářce zadával, jak má vypadat, neví přesně proč, ale řekl: “ať v tom je trochu Balkánu a Itálie”. Prý jsem ten typ. ❤️ @MarianKechlibar @matesgregor

CO JSEM PRÁVĚ PŘEČETLA; ZAPÁLENÝ od Johna O'Learyho a Cynthie diTiberio Na hodině angličtiny jsme si občas vyprávěli o knihách. Kamarádka zrovna četla motivačně - biografickou knihu "Zapálený" a přesvědčila mě, ať si ji taky přečtu. Upřímně? Trvalo mi asi rok, než jsem ji vzala do ruky. 📷 Motivačních knih jsem přečetla v minulosti kvůli své práci nejspíš desítky - stovky a byla jsem jich na nějakou dobu nabažená... Ale když už jsem jí otevřela, četla se sama! Příběh Johna O' Learyho je totiž sám o sobě natolik neuvěřitelný a inspirativní, že i když od začátku víte, jak to dopadlo, chcete vědět, jakou cestou k onomu cíli došel a kdo a co ho na té cestě provázel. Chcete si z té jeho energie a síly "urvat" kousek pro sebe a autor se vás snaží navést. John O'Leary přežil nehodu, při níž utrpěl popáleniny na 100 % těla. Dnes je celosvětově uznávaným motivačním řečníkem a autorem bestsellerů. Jeho cesta k uzdravení trvala měsíce, během nichž podstoupil desítky náročných operací a musel se znovu učit základní věci včetně držení lžíce. Kniha vás provází klíčovými momenty jeho uzdravování, které musí i toho největšího tvrďáka dostat. Občas jsem se přistihla, že přeskakuji ony motivační pasáže. Pasáže, kde autor klade otázky na konci kapitol, na které si můžete odpovědět... To proto, že takových "školení" už jsem prošla tolik! Ale začala jsem s knihou chodit do přírody a na otázky odpovídat. A uvědomila jsem si, že v každém věku, v každém čase - obzvlášť po zásadní změně, jako je vstup do sněmovny - není na škodu tyto praktiky zopakovat. Pro někoho to bude nejspíš "přemotivované" (jak je po americku zvykem), pro někoho zase možná moc "odkazující se k Bohu" (John je křesťan a nestydí se za to, ale rozhodně to nikomu nenutí). Ale za poznání pravdivého příběhu hlavního hrdiny to stojí i tak. Nemůžu bohužel spoilerovat, ale jednotlivé menší příběhy v tom velkém příběhu jsou poučné jak bajky a silné jako Frištenský!

VELIKONOČNÍ KRASLICE Pověst o kraslicích: Když Pán Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišli do jednoho statku a prosili hospodyně o kousek chleba. Ta ale chléb v celém stavení neměla, a nevěděla, co k jídlu hladovým podat. V tom uslyšela kdákáni slepice, která slétla z hnízda. Vyskočila na kurník, sebrala vejce z hnízda, upekla je v teplém popelu a nakrmila pocestné. Když odešli, šla smést pohozené skořápky, leč uzřela, že jsou proměněny ve zlato. Od té doby častovala všechny pocestné vejci. Na Boží hod velikonoční dávají hospodyně v kostele požehnat několik vajec, a to většinou červených nebo bílých. Skořápky ze snědených vajec se pak schovávaly, jako posvátná věc. (Pověrčiví věřili v léčivou moc a moc proti hromu.) Dar červeného vejce o pomlázce byl do jisté míry vyznáním lásky. Aby chlapci dívka ukázala, že je opravdu její vyvolený, přinesla před něj celou misku malovaných vajec a mezi spoustou strakami (barevná kraslice vyrobena voskovitou technikou) před ním pečlivě vybrala to nejčervenější. Pak to i méně bystrému chlapci muselo být jasné. 😊 (Jednotlivým technikám kraslic se budu věnovat v průběhu roku. Protože jsem se konečně odhodlala si je zase po dlouhé době vyrobit a mám domluveny návštěvy u maléreček, tak se s vámi ráda podělím.)

VELIKONOČNÍ POMLÁZKA Nejvýznamnějším lidovým obyčejem velikonočním je zcela zajisté pomlázka. Korbač, dynovačka, metla, šlehačka, žíla, Tatar… Důležité je, aby byla spletena z mladých vrbových / jívových proutků. Dříve se vzájemně šlehala mládež. Nebylo to tak, že by chodili pouze chlapci za děvčaty. Prostě si to opláceli - svěží a zdraví chtěli být všichni, nikoliv pouze ženy. Pomlázka měla vyhánět z těla lenost, přinést do domu úrodu, blahobyt a štěstí. Proto také ten, kdo přišel na pomlázku do domu první, byl nejštědřeji obdarován. Hospodyně od něj vzala pomlázku a pošlehala s ní všechen dobytek. Můžeme spekulovat o tom, kde se vzalo, že zůstali chodit šlehat pouze mládenci. Třeba se ženám nechtělo, když měly starost o domácnost a celé dny vyvařovaly… ale jasně, že aspoň nastavily sukni, protože kdo by chtěl být po celý rok líný a nemocný, že? Ve většině starých pramenů se navíc dočtete, že ve většině regionech rodiče šlehali děti. Pražský kazatel Konrád Waldhauser (1369) popisuje prastaré obyčeje velikonoční: “Manžele a milenci se šlehají metlami a tepají rukou v pondělí a úterý velikonoční. Ospalé a lenivé časně zrána v pondělí velikonoční házejí do vody nebo alespoň polévají.” Na Moravě a na Slovensku nevymizel zvyk oblévat se studenou vodou, která má člověka očistit od hříchů a osvěžit jeho tělo. Pomlázkou se také rozumí obvyklý velikonoční dar při šlehání - dříve převážně malovaná vajíčka a kraslice. Dnes doplňujeme o všemožné, převážně čokoládové, pochoutky. P.S. Dobytek už nemáme, ale šla jsem vyšlehat k mamce kocoura a hned jsem dostala vynadáno. “Nech toho. My chceme nadále líného kocoura!”