Conclusio

Tenhle článek se mi píše nesmírně těžce. V pondělí 2. listopadu k nám z Kalifornie přišla zpráva o smrti Josefa Mašína. Bylo mu čtyřiadevadesát. Odešel poslední ze tří dětí Mašínových i z pěti mužů, kteří v říjnu 1953 vyrazili do Západního Berlína. Pro jedny člověk, který měl odvahu postavit se diktatuře se zbraní v ruce. Pro Stanislava Rošického muž, který mu zastřelil tátu. Mašínové nás rozdělovali, rozdělují a rozdělovat asi budou. Napsat o nich tak, aby v tom příběhu obě rodiny poznaly i svoje mrtvé, je jeden z nejtěžších úkolů, do kterých jsem se pustil. ČTVRTEČNÍ HISTORICKÉ OKÉNKO TRS_BAR BRATŘI MAŠÍNOVÉ. PĚT MUŽŮ NA CESTĚ DO ZÁPADNÍHO BERLÍNA. TŘI DOŠLI. 10. října 1953, krátce po čtvrté ráno. Na východoněmeckém nádraží Uckro čekají policisté na vlak z Elsterwerdy. Někteří jsou teprve ve výcviku a nemají střelnou zbraň. Vlak zastaví. Pět Čechů vystoupí. Tenhle okamžik máme zaznamenaný z obou stran. Německé hlášení jmenuje služební hodnosti a popisuje zranění. Josef Mašín si po letech vybaví především chodbu a zatarasený východ. Vzpomínky účastníků se v detailech liší. Víme, co zůstalo, když přestala střelba: mrtvý Hermann Grummini, ranění policisté a skupina, které už jeden člověk chyběl. K té stanici se vrátíme. Začít ale musíme doma. NEŽ BYLI „MAŠÍNOVÉ“ V červnu 1929 se na olomoucké radnici brali Josef Mašín a Zdena Nováková. Ženich pocházel ze statku v Lošanech u Kolína. Za první světové války přešel na ruskou stranu, bojoval v československých legiích a stal se důstojníkem dělostřelectva republiky, která při jeho odchodu na frontu ještě neexistovala. Nevěsta byla geodetka. Měřila pozemky, hrála na klavír a kreslila. Ctirad se narodil v Olomouci v srpnu 1930, Josef v Praze v březnu 1932, dcera Zdena v listopadu 1933. Ctiradovi doma říkali Radek. Zdena měla od narození postižené nohy. Bratři pro ni měli vozík, ale když chodila do školy na poděbradském zámku, čekaly ji schody. Pamatovala si, jak ji Ctirad nesl do třídy na zádech. Člověk, který zná Ctirada jenom z Čelákovic, tohohle kluka nezná. A kdo ho zná jenom ze sestřiny vzpomínky, nezná Čelákovice. V březnu 1939 otec odmítal vydat ruzyňská kasárna i s výzbrojí Němcům. Jeho záměr zničit vojenský materiál neprošel. Tím ovšem jeho služba neskončila. V ilegalitě spolupracoval s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Tři králové, jak je známe dnes. Přes vysílačky udržovali spojení se zahraničím, obstarávali informace a chystali sabotáže. Doma se to projevilo jinak než v učebnici: otec zmizel a návštěvy gestapa zůstaly. Zdena si pamatovala noc, kdy u své postýlky zahlédla tatínka. Když se na něj potom ptala, chůva jí řekla, že se jí to zdálo. Dítě mohlo ve škole prozradit něco docela nevinného. Pro otce v ilegalitě mohla taková věta znamenat smrt. OCELOVÉ LANKO A LIST PAPÍRU Praha-Nusle, 13. května 1941. V bytě vysílají do Londýna. Uvnitř jsou Mašín, Morávek a radiotelegrafista František Peltán. Balabán už je v rukou gestapa. Když Němci zasáhnou, Mašín se jim postaví a kryje oba druhy. Morávek s Peltánem uniknou z okna po lanku. Zraněný Mašín zůstane uvnitř. Tentokrát se domů opravdu nevrátí. Za okupace byl Mašín podplukovníkem; generálskou hodnost dostal posmrtně. Po zatčení prošel mučením. Dne 30. června 1942 ho nacisté zastřelili na kobyliské střelnici. Ctiradovi ještě nebylo dvanáct, Josefovi bylo deset a Zdeně osm. Vzkaz pro děti zůstal ukrytý ve dveřích pankrácké cely číslo deset. Josef vzpomínal, jak jim ho po válce maminka četla. Přijela z Prahy, posadila všechny tři v jídelně kolem stolu. V očích měla slzy. Psal jim táta, který nevěděl, jak vyrostou. O vlasti jim psal taky. Ale Josef sám nepokládal pozdější činy za předurčené otcovým dopisem. Rozhodli se s bratrem sami. Zatímco byla maminka za okupace ve vězení, starala se o děti babička Emma Nováková. V Poděbradech rodina pomohla uprchlému sovětskému válečnému zajatci. Pro kluky to byl člověk, kterého potřebovali schovat. V roce 1946 dostali oba československou medaili Za chrabrost. Jenže rodinná historie není rovná čára. Zdena starší po válce sama vstoupila do KSČ. Angažovala se za bývalé politické vězně. O pár let později z ní tentýž režim udělá nepřítele. Kdo chce rozdělovat lidi podle stranické legitimace, narazí na ten problém už u Mašínových doma. PROČ V ROCE 1951 ČEKALI VÁLKU V únoru 1948 je Ctiradovi sedmnáct a Josefovi patnáct. Zemi přebírá strana, kterou už v příštích volbách nepůjde odvolat. Dvě červnová data roku 1950 napovídají, čím pro ně tehdy mohla být válka. Pětadvacátého vpadla severokorejská armáda do Jižní Koreje. Sedmadvacátého nechal československý stát po vykonstruovaném procesu na Pankráci oběsit Miladu Horákovou. Když pak bratři na podzim 1951 vyrazili pro zbraně, v Koreji bojovali i Američané a Číňané. Kdo dnes řekne, že se přece vědělo, že se v Evropě bojovat nebude, ví něco, co oni tehdy vědět nemohli. Jejich naděje na střet Západu se Sověty ale ještě nebyla zprávou, že jim někdo přichází na pomoc. Bratři měli za to, že stát už válku proti vlastním občanům vede. Patřili k nemnoha lidem, kteří se po únoru rozhodli klást ozbrojený odpor. Jiní odpůrci režimu převáděli uprchlíky přes hranice nebo ukrývali pronásledované a takový způsob boje nezvolili. Mašínové se cítili být vojáky. V Československu ale nejednali na rozkaz pravidelné armády; o tom, na koho namíří, rozhodovali sami. Skupina se neskládala jen ze dvou bratrů. Milan Paumer se vyučil strojním zámečníkem a uměl řídit. Zbyněk Janata pracoval v podniku Kovolis a věděl, kudy se do továrny vozí výplaty. Václav Švéda byl ze všech pěti nejstarší. Na rozdíl od ostatních měl ženu a dvě malé děti, o jejichž živobytí rodina při kolektivizaci přišla. Vladimír Hradec se vyznal ve zbraních a střelivu. Na cestu do Berlína s nimi pak nepůjde, ale odsedí si za tuhle partu mnohem víc let než kterýkoli z těch, kteří tam došli. A do příběhu znovu vstoupí i strýc Ctibor Novák, bratr jejich maminky, sám kdysi vězeň nacistů. Chtěli být připraveni na povstání. Jenže jít pro zbraně na policejní stanici znamenalo rozhodnout i za muže, který tam zrovna dostal službu. CHLUMEC. CO ŘÍKÁ PISTOLE V PRAVÉ RUCE 13. září 1951, Chlumec nad Cidlinou. Na stanici Sboru národní bezpečnosti slouží Oldřich Kašík. Bratři ho chtějí vyřadit a odnést zbraně. Ctirad použije ocelovou tyč. Josef vystřelí. Kašík zemře a ti, kdo přišli pro výzbroj, odcházejí bez ní. Paumer čekal venku. Taxikáře Eduarda Šulce, jehož vůz si opatřili, spoutali. Přežil. Odtud dál rozhoduje o vyznění často jediné sloveso. Mířil Kašík? Sahal po pistoli? Historik Jan Kalous našel v záznamu o ohledání služební pistoli v Kašíkově pravé ruce. Jenomže lékaři s tělem před příchodem vyšetřovatelů pohnuli. Při pitvě připustili, že úder do hlavy mohl způsobit bezvědomí. Pistole na místě je doložená. Přesný pohyb člověka v poslední vteřině z toho nevyčteme. Paumer vzpomínal, že původně měli strážmistra jen omráčit. Ctirad naopak mluvil o tom, že s jeho usmrcením počítali už předem. Shodují se v jednom: nebylo to náhodné setkání. Přijeli ozbrojení a zaútočili první. Kašík vstoupil do KSČ ještě před únorovým převratem, získával pro ni nové členy a dělal pokladníka závodní organizace. Do SNB nastoupil v roce 1950. O jeho vztahu k režimu tedy víme víc, než prozrazuje uniforma. Dcera si ovšem pamatovala hlavně výlety a tátu s kytarou. Bylo jí deset, bratrovi sedm. Jim toho zářijového dne nikdo nevyhlásil válku. ČELÁKOVICE. MUŽ, KTERÝ PŘIJEL POMOCI O patnáct dní později. Tentokrát si skupina opatřila sanitku; její posádku, Josefa Kavína a Bohumila Turinu, přemohli a svázali. Strážmistr Jaroslav Honzátko dostal zprávu o zraněném člověku a přijel na kole. Zraněného předstíral Milan Paumer. Honzátka odzbrojili. Na služebně měl ruce svázané za zády, byl omámený chloroformem. Ctirad Mašín ho usmrtil nožem. Zbraně tentokrát odvezli. Ctirad, nikoli Josef. Josef byl podle podrobné rekonstrukce v Jeseníku. Na místě byl se Ctiradem Zbyněk Janata, Paumer zůstal u sanitky. Honzátko nastoupil k SNB už v roce 1945, do KSČ vstoupil v prosinci 1948. Služební posudek ho chválil za účast při zásazích kvůli zásobám potravin v Toušeni. Doklad o tom, že někoho mučil, to není. Ctirad mluvil o nebezpečí, že by je Honzátko poznal. V okamžiku, kdy nad ním stál s nožem, už se mu ten osmadvacetiletý muž bránit nemohl. V jeho osobním spise je detail, který stojí za přečtení. Když sloužil v pohraničí, chtěl se dostat blíž k rodině. Po zamítnutých žádostech byl ochoten ze sboru i odejít. Přeložení do Čelákovic se nakonec dočkal v prosinci 1950. Na místě, kam chtěl za svými, žil už jen do září. Bylo mu osmadvacet, byl vyučený soustružník, hrával fotbal. Druhé dítě se manželům Honzátkovým narodilo až po otcově smrti. PENÍZE NA SILNICI U ŽLEBŮ Na podzim 1951 bezpečnost oba bratry i Ctibora Nováka zatkla. Nespojila si je však tehdy se zabitím obou policistů. Vyšetřovala přípravu útěku za hranice. Josefa a strýce propustila, Ctirad dostal dva a půl roku a ocitl se v jáchymovských lágrech. Když pak umíral účetní Josef Rošický, byl Ctirad za dráty. V sobotu 2. srpna 1952 veze podnikové auto peníze na výplaty v Kovolisu. U Žlebů ho zastaví Josef Mašín a Václav Švéda. Řídí František Kočí, uvnitř jsou účetní Josef Rošický, člen Lidových milicí a bezpečnostní referent Karel Skokan a vedoucí závodní kuchyně Ludmila Minaříková. Té ujel autobus a svezla se s kolegy. Tři z auta vyváznou živí. Rošický při zápasu s Josefem umírá po dvou výstřelech zblízka. Pistole, ze které Josef vystřelil, patřila účetnímu. Josef později říkal, že Rošický vytáhl pistoli na něj. V líčení potyčky se prameny rozcházejí i v tom, zda k ní došlo uvnitř vozu, nebo až venku. Jisté je, kdo přepadení zahájil a proč: Josef se Švédou přijeli pro výplaty. Stanislav Rošický střelbu neviděl. Věděl ale, jaký člověk toho rána odešel do práce. Bylo mu devět let a po tátově smrti se museli vystěhovat z podnikového bytu. Kovolis vyčíslil ztrátu na 884 239 tehdejších korun. Vyšetřovatelé v soupisu věcí uvedli Rošického legitimaci KSČ i zbrojní pas. Jeho syn o stranickém členství nevěděl. A často opakované tvrzení, že byl účetní také milicionářem? Stejně průkazný doklad k němu nemáme. V tom autě byl jako účetní odpovědný za cizí peníze. Na otázku, proč musel zemřít, jeho stranická legitimace neodpovídá. Část peněz šla na motocykly, část pomohla Švédově rodině zařídit bydlení, část úspor znehodnotila měnová reforma. Ne každá koruna šla na zbraně. PĚT SE JICH VYDALO SEVERNÍ CESTOU Po amnestii na jaře 1953 se Ctirad vrátil. Prvního června vyšly v Plzni do ulic tisíce lidí kvůli měnové reformě, která znehodnotila úspory. Šlo i o právo rozhodovat o tom, kdo jim vládne. Ani dělníky, jejichž jménem KSČ mluvila, nenechala vláda svobodně protestovat. O šestnáct dní později ve východním Berlíně proti demonstrantům vyjely sovětské tanky. V červenci se v Koreji podepsalo příměří. Nebylo to léto, po kterém mohl někdo s jistotou říct, že se režim zítra zhroutí. Ani že vydrží další desítky let. V srpnu skupina získala v dole Kaňk čtyři bedny trhaviny. Útoky na přepravu uranu do Sovětského svazu zůstaly plánem. V září už ale na Moravě hořely stohy. Ctirad se Švédou je zapalovali na protest proti kolektivizaci. Při pronásledování Ctirad postřelil Jána Leciána z Mořic. Byl dobrovolný hasič a člen Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Zranění hrudníku přežil, o oko přišel. Víme, v jaké složce působil. Nevíme, co si myslel o režimu, když vyšel ke stohům. Odchod na Západ neměl být podle jejich představ konec, nýbrž příprava na návrat. Paumer sloužil na vojně na Slovensku. Oznámení o svatbě bylo smluvené znamení, že se má dostavit. V noci ze 3. na 4. října přešli v Krušných horách hranici: Ctirad, Josef, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Hranice na Šumavě se báli víc. Berlínská zeď ještě nestála. Už u Freibergu se pokusili získat vůz od lékaře Adalberta Alfreda Hohlfelda. Svázali ho. Ani on nebyl voják na druhé straně fronty. A teď jsme znovu v Uckru, pár kroků od východu z nádraží. Josef s Ctiradem vytáhli pistole. V nastalém zmatku Janata vyběhl jiným směrem. Zůstal sám. U obce Pelkwitz ho zadrželi. Ze skupiny zbyli čtyři. Uckro přežili se střelnými zraněními policisté Helmut Strempel a Helmut Wittkewitz. Strempel bojoval o život. V terénu už byla východoněmecká policie, její kasernované jednotky i sovětští vojáci. V českých vyprávěních se vrací číslo dvacet tisíc. Německá závěrečná zpráva naproti tomu vyčíslila nasazení německých policejních sil na pět tisíc; další síly se počítaly odlišně. Přesila není sporná. Záleží ale na tom, koho počítáme. 16. října se u Waldowa kruh sevřel. Střílelo se a Václav Švéda dostal zásah do ruky. Ztrácel krev. Ostatní ho nejdřív dostali pryč z bezprostřední palby. Dál už s nimi jít nedokázal. Teď museli v lese nechat kamaráda, o kterém věděli, že má doma Ludmilu a dvě děti. V hlášení z druhé strany se objevil šedý kabát se stopami krve. Sedmnáctého října byl Švéda zajat u waldowského hřbitova. V Německu zemřeli střelbou skupiny tři příslušníci Volkspolizei: Hermann Grummini na stanici v Uckru, Martin Lehmann a Heinz Sunkel u Waldowa. S Oldřichem Kašíkem, Jaroslavem Honzátkem a Josefem Rošickým je to šest lidí, které přímo zabili členové skupiny. Další čtyři muže podle německé rekonstrukce zasáhla vlastní strana: Herbert Hoffmann, Alexander Streich, Rolf Schmidt a Siegfried Hoffmann. Streich se popral s poddůstojníkem; důstojník ho pokládal za jednoho z hledaných a zastřelil ho. Schmidtovi bylo osmnáct. Hlášení z 21. října uvádí v obvodu Cottbus šest zraněných policistů a tři zemědělce. U Reichwalde zmiňuje i zraněného řidiče státní bezpečnosti. Neznáme všechna jména ani původ všech ran. Sečíst mrtvé je jedna věc. Připsat člověku smrt, kterou nezpůsobil, je něco docela jiného. TŘI POD HROMADOU VĚTVÍ Bratři a Paumer se ukryli pod hromadou větví po těžbě. Vyhloubili si místo právě pro tři. Podle Paumerovy vzpomínky přijeli další pátrači a jeden z nich se po té hromadě prošel. Tentokrát je nezachrání pistole ani rychlé nohy. Potřebují se nepohnout. A mít štěstí, že se tomu člověku nebude chtít dříví rozebrat. Ve Waldowě našli úkryt u Grunertových. Podle Josefa vzali jako rukojmí malého Björna, aby je rodina neudala. Na seníku drželi i maminku Martu a babičku Trude. Björn sám si na své zadržení nepamatoval. Otec Werner se pak rozhodl uprchlíkům pomoct a ukázal jim cestu mezi hlídkami. O mnoho let později se Björn a Josef navštěvovali. Do Kalifornie přijela i jeho máma. Jejich pozdější přátelství stojí za připomenutí stejně jako pistole, s níž Josef do rodiny poprvé přišel. Před Berlínem byl při dalším střetu zasažen do břicha Paumer. Ctirad se ukryl na podvozku vlaku. Josef s raněným Paumerem jeli část cesty na náraznících a poslední úsek šli pěšky. Na přelomu října a listopadu se už v západním sektoru mohli přihlásit u Američanů. Paumer potřeboval nemocnici. Ve třech došli. O dvou zbylých nevěděli, co s nimi bude. Josef si vybavoval teplou vodu, když se po dlouhé době svlékli, a zmrzlinu na letišti Tempelhof. Amerických zpravodajců se bratři ptali, kde leží Švéda a jestli by se pro něj mohli vrátit. NDR oba zajatce vydala Československu. CO SE ZATÍM DĚLO DOMA Pivín na Prostějovsku, listopad 1953. Sedmiletá Lída Švédová si zapamatovala auta a maminku, která ji poslala k sousedům. Když se vrátila, byl doma pláč a nepořádek po prohlídce. Mámu zatkli. Malému Radslavovi byly čtyři roky. Maminku si pamatoval s černými vlasy. Když se po letech dostala domů, měla vlasy šedé. Tresty zasáhly celé rodiny. Vladimír Hradec dostal dvaadvacet let, jeho rodiče po osmnácti, bratr Jiří šestnáct. Jiřímu kladli za vinu, že jako lékař pomohl Zdeně Mašínové vyhnout se vězení. O potřebné operaci přitom spolurozhodl jiný lékař. Švédovu ženu Ludmilu odsoudili na osmnáct let. Když se dnes řekne „případ Mašínové“, mají lidé na mysli především ty, kdo utekli. V soudní síni ale seděli hlavně ti, kteří doma zůstali. Dne 2. května 1955 byli na Pankráci oběšeni Zbyněk Janata, Václav Švéda a Ctibor Novák. Janatovi bylo dvaadvacet. Švédovi bylo právě čtyřiatřicet. Novák, dávný vězeň nacistických káznic, přes německou hranici s pěticí vůbec nešel. Tyhle tři smrti mají jiné původce než střelba u výplatního vozu. Rozsudky vynesl a popravy nařídil československý stát. DVĚ ŽENY TÉHOŽ JMÉNA Z nemocnice si bezpečnost odvezla také Zdenu Mašínovou starší. Byla vážně nemocná a měla za sebou několik operací. Dcera Zdena prošla vazbou a výslechy. Ozbrojených akcí se neúčastnila. Když později vyprávěla, jak se při výsleších se zakrytýma očima dostávala po schodech, vrací se člověku v hlavě ten kluk, který ji kdysi nosil do školy. Teď tam nebyl. A důvod, proč ji vedli po schodech, souvisel právě s ním. Dcera vyšla na svobodu bez odsouzení. Matce soud v červnu 1955 vyměřil pětadvacet let. Dne 12. června 1956 ve 20.30 zemřela Zdena Mašínová ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Bylo jí devětačtyřicet. Jinde se jako místo její smrti uvádějí Pardubice, kde byla vězněna; v ohledacím listu ale stojí Praha. Dceři věznice ještě téhož dne posílala zprávu, že je maminčin stav vážný. Rozloučit se s ní u pohřbu rodina nesměla. Její ostatky skončily ve společném hrobě v Ďáblicích. Mladší Zdena zůstala v Československu. Pracovala v laboratoři a žila v Olomouci. V roce 1969 se v Kodani po šestnácti letech setkala s Josefem; domů se vrátila za babičkou a za partnerem. Není to méně statečná verze života jen proto, že se v ní neutíká před policejní hlídkou. Když po roce 1989 usilovala o očištění matčina a strýcova jména a podařilo se jí získat zpátky otcův statek v Lošanech, mohla z něj udělat soukromý rodinný dům. Místo toho pomohla vybudovat Památník tří odbojů. Otevřeli ho 26. srpna 2022, v den výročí otcova narození. Dožila se toho. Zemřela letos 10. června v Olomouci ve dvaadevadesáti letech. AMERIKA NEBYLA POSLEDNÍ ZÁBĚR FILMU Ctirad, Josef i Milan vstoupili do americké armády. Prošli výcvikem u Special Forces. Doufali v návrat v uniformě nebo v ilegální službě, jenže takový návrat nenastal. Paumer sloužil v Jižní Koreji, bratři působili také jako instruktoři. Po vojně zkusili na Floridě vyrábět žaluzie. Ctirad obstarával techniku, Josef prodej. Podnik nevyšel. Ctirad pak vedl autoservis, Josef měl v Kolíně nad Rýnem leteckou školu a opravnu. S manželkou Evou měli dcery Barbaru a Sandru. V roce 1980 se usadili v kalifornské Santa Barbaře. Milan Paumer se po pádu komunistického režimu vrátil do Poděbrad. Zemřel v roce 2010. Ctirad ani Josef se do Česka už nevrátili. Když Ctirad v srpnu 2011 umíral v Clevelandu, přicestovala za ním z Česka Zdena. Vrátil se i Josef. Ctirad zemřel 13. srpna, dva dny po svých jednaosmdesátých narozeninách. Při rozloučení s americkými vojenskými poctami udělil český ministr obrany oběma bratrům Zlatou lípu. Nebyl to prezidentský řád. V roce 2022 resort přiznal Ctiradovi, Paumerovi, Švédovi a Janatovi také osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Osvědčení už dříve dostali i Zdena Mašínová starší a Vladimír Hradec. ČÍ ODKAZ VLASTNĚ PŘIPOMÍNÁME Milan Paumer řídil, Zbyněk Janata znal poměry v Kovolisu, Vladimír Hradec opatřoval výzbroj. Václav Švéda šel s bratry do Německa, ačkoli měl doma dvě děti. To byla jejich odbojová skupina, ne příběh dvou mužů a několika bezejmenných pomocníků. JOSEFŮV POSLEDNÍ DOMOV A JEHO VLASTNÍ SLOVA Zbývá dopovědět, proč se Josef ani po listopadu 1989 nepřijel podívat domů. Nebyla to vzdálenost. Do Evropy cestoval. Vadilo mu, jak se země vypořádala s lidmi odpovědnými za komunistické bezpráví a jak snadno podle něj jiní navázali na kariéry započaté za minulého režimu. Před prezidentskou volbou se v prosinci 2022 výslovně vymezil vůči Andreji Babišovi i Petru Pavlovi. Oběma vytýkal minulost v KSČ. Nebyla to ale táž kariéra: Babiš pracoval v zahraničním obchodu, Pavel byl důstojníkem československé armády. Josef odmítal přijmout, že po více než třiceti letech od listopadu stojí před voliči právě taková volba. V posledních letech mluvil i o Rusku a Evropě. Putinovo napadení Ukrajiny v roce 2022 nazval agresí a přál si jednání o konci války. V prosinci téhož roku tvrdil, že hospodářské sankce podle něj víc poškozují západní průmysl než Rusko. V srpnu 2024 ještě vytýkal spojencům, že Ukrajině posílají příliš málo zbraní a každý jiný typ, takže opravy a náhradní díly budou pro vojáky noční můrou. V únoru 2026 už soudil, že další dodávky prodlužují válku na úkor životů Ukrajinců. Mluvil i o promarněné příležitosti hospodářsky propojit Evropu s Ruskem. V září 2026 přitom neviděl výsledky ani u Trumpových vyslanců a soudil, že Putin v tu chvíli nemá důvod vyjednávat. A teď už za sebe, nikoli za Josefa. Jestli může prezident Trump jednat s Moskvou a hledat možnosti spolupráce, nevidím nic špatného na tom, aby to dělala i Evropská unie. O ruské invazi rozhodl Putin. O tom, jakou politiku povede Evropa, rozhodují naši politici. Problém evropské diplomacie podle mě není v tom, že v Kremlu sedí Putin. Vidím ho u těch evropských politiků, kteří mají pro další zbraně vždycky argument, ale pro jednání žádný. Takovou politiku považuji za zločinnou. To je můj politický soud. Pod něj dávám vlastní jméno, ne jméno chlapa, který už mi na to nemůže odpovědět. CO MŮŽEME UZNAT SPOLEČNĚ Na Mašínech si vážím toho, že se postavili režimu, který posílal lidi na popraviště. Vzít proti němu zbraň, když člověk věděl, co ho po dopadení čeká, chtělo odvahu. Jenže tohle uznání mi nijak nebrání říct, že spoutaný Jaroslav Honzátko nemusel zemřít. A ještě míň bych chtěl vysvětlovat synovi účetního Rošického, že přišel o tátu pro dobrou věc. A pak jsou tu dvě děti, na které pořád myslím. Stanislavovi bylo devět, když jeho otec vezl do továrny výplaty. Lídě Švédové bylo sedm, když zatkli její maminku. Jejího tátu pak oběsil komunistický stát. Jednomu dítěti vzal otce Josef Mašín, druhému lidé, proti kterým bojoval. To není stejná odpovědnost. Ale u obou doma někdo chyběl. Od žádné z těch rodin nemáme právo chtít odpuštění. My ostatní se ale můžeme aspoň přestat překřikovat. A tak mám na vás jednu otázku, ať už Mašíny obdivujete, nebo jim jejich činy nedokážete odpustit: kdyby s námi u jednoho stolu seděli Stanislav a Lída, co bychom dokázali říct oběma, i když se na bratrech Mašínech neshodneme? Martin @Sikkim76 OBRAZ, FILM A HLASY PAMĚTNÍKŮ Bratři (2023), oficiální ukázka CinemArt. Filmová rekonstrukce, ne záběry skutečného útěku: youtube.com/watch?v=3Agp5EIp… Skutečné fotografie skupiny při výcviku v americké armádě: seznamzpravy.cz/clanek/magaz… Německý dokument o pátrání: bahnhofuckro.de/geschichte/l… Hlasy z rodin: Josef Mašín — pametnaroda.cz/cs/masin-jose… • jeho sestra Zdena — ustrcr.cz/101598/ • Stanislav Rošický — pametnaroda.cz/cs/rosicky-st… Z PRAMENŮ Dopis a Josefova vzpomínka na rodiče: historica.upol.cz/pdfs/hol/2… Jan Kalous nad vyšetřovacími spisy: ustrcr.cz/data/pdf/publikace… Soupis osobních věcí Josefa Rošického: idnes.cz/zpravy/domaci/pohra… Německé hlášení a opravy jeho editorů: ddr-im-blick.de/jahrgaenge/j… Plzeň 1953: ustrcr.cz/data/pdf/publikace… Pozůstalí a historici v ČT: ct24.ceskatelevize.cz/clanek… Zpráva o Josefově úmrtí: ustrcr.cz/zemrel-protikomuni… Josefovy politické názory v jeho vlastních slovech: prosinec 2022 parlamentnilisty.cz/arena/ro… • srpen 2024 seznamzpravy.cz/clanek/magaz… • únor 2026 parlamentnilisty.cz/arena/ro… OBRAZOVÉ KREDITY První tři přílohy jsou AI kolorované rekonstrukce podle archivních fotografií; barvy a jemné detaily jsou přibližné. Portréty rodičů vznikly každý jindy. Lošany jsou v původních barvách. 1. Otec: František Krátký, archiv Mašínova statku. Matka: fotograf neznámý, Národní archiv, fond SSNV. Volná díla dle karet na Wikimedia Commons. 2.–3. Bratři v US Army: fotografové neuvedeni, poskytla Barbara Mašínová, Commons / Don.Rumata. Originály i úpravy CC BY-SA 3.0: creativecommons.org/licenses… • commons.wikimedia.org/wiki/F… • commons.wikimedia.org/wiki/F… 4. Lošany: Mojmir Churavy, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0: creativecommons.org/licenses… • commons.wikimedia.org/wiki/F… Zakladatel: NONDIACRITICAL • Grafika a podpora: Richard Deckard