Jedním z hlavních důvodů mé cesty na Ukrajinu byla konference Yalta European Strategy (YES) v Kyjevě. Možná to nevypadá jako ta nejpotřebnější věc na světě, zvlášť když před cestou chodila docela drsná bezpečnostní varování a riziko útoků je tam teď prostě každodenní realita. Nemůžeme se ale tvářit, že posilujeme naši bezpečnost, a pak odmítat přijet na místo, kde se vyměňují klíčové zkušenosti a kde jsou doslova všichni, se kterými je potřeba právě teď mluvit. Zástupci Česka u takových stolů zkrátka nesmí chybět. A jestli si teď říkáte: zase další konference, kaviár, chlebíčky a prázdné fráze... zklamu vás, takhle to tam fakt nevypadá. YES patří naopak k tomu vůbec nejdůležitějšímu, co se v otázkách evropské bezpečnosti momentálně děje. Pořádá ji bývalý polský prezident Aleksander Kwasniewski, což je mimochodem levicový politik, který u jednoho stolu běžně a rád sedí s pravicovými lídry, jako je Boris Johnson. Proč to zdůrazňuji? Protože bezpečnost našeho kontinentu je naprosto nadstranická věc. Je úplně jedno, v jaké části politického spektra se zrovna nacházíte, pokud tedy nepatříte k extrémům, co nepokrytě nadbíhají Rusku. Roli hraje jen expertíza a reálný výhled do budoucna. A ten pro Ukrajinu teď fakt není růžový: blíží se zima a masivní útoky na energetickou infrastrukturu bohužel nelze vyloučit. Respektive, ony už probíhají. Vystupovali zde bývalí premiéři jako právě zmíněný Boris Johnson z Británie nebo Carl Bildt ze Švédska. Celý jeden panel byl obsazen národními bezpečnostními poradci z několika evropských zemí. Všude se to hemžilo náčelníky generálních štábů či jinými armádními představiteli nebo bývalými státníky, jako je Sanna Marin. Novináři, spisovateli a historici jako Fareed Zakaria a Tymothy Snyder. Náš náčelník generálního štábu ani ministr obrany přítomni nebyli. Z politických důvodů, to mě na tom štve nejvíc. Protože, znovu opakuju: v tomhle nemá hrát roli politika. A ano, styděla jsem se, že tam zrovna my žádného zástupce z exekutivy nemáme. Nebyl ani národní bezpečnostní poradce, máme ho vlastně ještě? Vtipné mi na tom připadá, že na Západě byl průkopníkem této pozice Henry Kissinger, ke kterému se tak rádi hlásí někteří vládní politici. Ne že by tedy věděli, co si o Ukrajině a třebas jejím členství v NATO myslel v posledních letech svého života. V roce 2022 řekl: „Po tom všem se nyní domnívám, že takovým či onakým způsobem, formálně či ne, se musí s Ukrajinou zacházet jako s členem NATO.” A to vše zásluhou nikoho jiného, než Vladimíra Putina. Zákon akce a reakce. Mluvila jsem s novým ukrajinským premiérem Koreckým, který rozhodně nestrká hlavu do písku před problémy svojí země. V panelu moderovaném šéfeditorkou the Economist jasně mluvil o potřebách protikorupčních reforem. A z našeho rozhovoru vyplynulo, že má Česko ve velké úctě. Snad to tak i zůstane, měli bychom pro to udělat všechno. Protože, Ukrajina opravdu brání i nás. Ptáte-li se, zda došlo k nějaké dohodě, shodě, k nějakému závěru. Podtitul konference byl “mír skrz sílu, teď”. No, možná právě to byl ten vzkaz, který by si naše vláda odvezla, kdyby tam byla. Že všichni chceme mír. Jen ti lidé vědí, že znakem vyspělé společnosti je vědomí, že mír neznamená prodat za vlastní bezpečí cizí národ.

Potkala jsem se s novým premiérem Ukrajiny. Během bezpečnostní konference Yalta European Strategy 2026 jsem měla možnost promluvit s novým ukrajinským premiérem. @KoretskyiUA překvapil nejenom vysokou úrovní angličtiny, ale především skromným a pokorným vystupováním. Není v lehké situaci. Rusko eskaluje válku ve dne i v noci, útočí na benzinové pumpy. Na stranu druhou premiér, který se ujal úřadu 16. července, musí dotahovat protikorupční reformy. Uvědomuje si problémy své země a mluví o nich a jejich řešeních. Premiér Koreckyj si váží česko-ukrajinských vztahů, naší úlohy v muniční iniciativě i neziskových organizací, které v jeho zemi pomáhají válkou zasaženým lidem. Poděkoval za to. A mám i vyřídit srdečné pozdravy české společnosti.

Jsem na cestě z Kyjeva, tohle se nás netýkalo, byli jsme v jiném vlaku - úplně jiném, nejeli jsme přes Varšavu. Teď už to můžu říct. I Carl Bildt, bývalý švédský premiér a ministr zahraničí, byl včera na té konferenci. Nikdo z nás se nebál, všichni to na místě vnímají jako úkol a podnikají maximální bezpečnostní opatření jejichž součástí je třeba i to, že neříkáte kde jste a s kým jste, nedáváte ven fotky a videa v určitý čas... Ale i tohle je realita. Bezprostřední nebezpečí. Dokud vám to neletí nad hlavou, nedokážete si to představit, protože vidíte normální život. On totiž "normální" být musí. Lidi musí chodit do školy, do práce, fungovat. Ale součástí toho ukrajinského normálního života je i to, že se vám nebezpečí vyhne jen pouhou náhodou. U mě byla pravděpodobnost extrémně nízká, u lidí, kteří přes hranice jezdí každý týden je to jak? Myslím, že si všichni teď pokládáme otázky: jak lidem u nás doma sdělit, co to teď znamená žít na Ukrajině? Jak lidem sdělit, že se Ukrajinci nemůžou vzdát i kvůli nám, i když by to bylo vlastně jednoduchý? Jak lidem sdělit, že na jejich straně být prostě musíme? Spousta lidí se to pokusila udělat tím, že na Ukrajinu jela, tu realitu zažila a má čisté svědomí, protože ví o čem mluví. Jiní realitu popírají a předstírají, že se jich netýká. O všem napíšu. Bude toho fakt hodně. Ale nejdřív se musím dostat domů.